Cesta za rodná humna aneb jak se český amatérský fotograf vypravil do italských hor.

Jsem zapálený amatérský fotograf, který pro obveselení svých přátel začal sepisovat své zážitky z fotovýletů. 

Je únor 2015 a já se probírám internetem, venku se fotit nedá (je zataženo, Slunce je na letní dovolené na jižní polokouli) a tak mi ani nic jiného nezbývá. Postupně se proklikávám jednotlivými stránkami netu a trošku se závistí prohlížím fotky z Dolomit. "To jsou krásné hory", běží mi v hlavě,  "tam bych se chtěl jednou podívat". V tom se mi na stránkách Michala Balady objeví nabídka na fotografický workshop v Dolomitech. Cena přiměřená (no co je to v dnešní době 7tis.), doprava zajištěná (v ceně), ubytování ve stanech (na podzim už trošku "divočina", ale co, na jaře budeme kupovat nové péřové spacáky a tak jej alespoň pořádně vyzkouším), vaření z vlastních zdrojů (už léta máme benzínový vařič a týden na  čaji a polévkách z pytlíku se dá vydržet), foto výbavu snad mám všechnu a tak mi nic nebránilo se přihlásit. Obratem mi přišel potvrzovací mail s rezervací a žádostí o zaplacení. Opět jsem zasedl k PC a přeposlal určenou částku. A teď už jen čekat, vždyť je to jen 7 měsíců.

Přešlo léto a blížila se polovina září, nervozita stoupá (kdy jen přijdou ty konečné informace), každodenní kontrola mailu (pořád nic, kde to sakra vázne??) a najednou mail od Michala. A hele překvapení, celou dobu si to člověk maluje jako pohádku, spát kousek od auta, ráno vylézt ze stanu a jít fotit a najednou změna. Ono se bude od auta spát poměrně daleko ( co to je 15minut, ale pak i 2 hodiny chůze) a ejhle najednou už to není na fotobatoh, ale na klasický velký turistický batoh a fotověci přebalit do náhradních obalů. No jo, ale kam dát ostatní věci (stan, oblečení, spacák, karimatku, vařič, jídlo!!! a oblečení). Takže při balení to skončilo velkým batohem a "masňáckým"kuférkem (větší už jsem doma neměl).

A už se řítíme do Prahy, kde je sraz, jedeme "na čas", ale dálnice od Slaného je proti. U Kladna je zácpa až do Prahy a tak fofrem hledat jinou cestu. Nakonec přijíždíme na místo s 15minutovým zpožděním, ale Michal doráží až po hodině (jojo Praha v pondělí). Naskládáme věci do aut (mám suveréně nejvíc věcí) a hurá směr Dolomity.

Cesta jedna velká pohodička, Slunce, suché silnice skoro bez zácpy. Po 8mi hodinách už stoupáme přes Madonu d'Campillio do prvního sedla. Parkujeme a dohadujeme se jak budeme spát ve stanech (ještě že mám sebou náš stan pro 3 osoby - těžký je řádně, ale budu mít 2 spolunocležníky). Nasazuji si batoh a hurá na místo prvního spaní. Je to jen 10minut chůze - pohoda a už rozbalujeme věci a stavíme stany. A konečně přichází to proč jsme tady. Začíná ta pravá foto zábava. A než se nadějeme, je konec a my jdeme vyzkoušet naše látkové příbytky.

Noc je pohoda (jen jsem ráno musel vymetat spoustu pilin ze stanu - oba spolunocležníci jsou dříči i přes noc - chrápou tak, že ani sluchátka nepomáhají), ale ráno je zatažené a prší a tak někteří ani nevylezou ze stanu. V klidu posnídáme, zabalíme a jedeme na jiné místo. Tady už bude cesta k táboření delší (celých 40minut chůze) - i tak se to pronese. Nakonec přicházíme k malému jezírku  a okolí je opět zahaleno nízkou oblačností. No co do večera je času dost, stany stojí a my postáváme, vaříme a klábosíme. Blíží se večer, počasí se najednou mění a my se rychle vrháme do víru focení (nakonec zjistíme, že to byl skoro nejlepší den).

Noc probíhá jako minulá.  A ráno prší. Balíme a přesouváme se do Cortini d'Ampezzo. Jedeme na nákupy (nevím jak kdo, ale já mám pořád kufr plný jídla a neubývá), Michal jde vysondovat počasí do info-centra a zprávy nejsou moc příznivé. Po dobrém obědě nás čeká nejdelší cesta na tábořiště 2,5 hod přes dvě sedla. Paráda, na "hrbu" 25kg, jazyk "na vestě" a v hlavě úpěnlivá prosba o lepší počasí. Jsme na místě, super, jen počasí opět stávkuje. Nejhezčí fotku toho dne jsem udělal mobilem. Čeká nás první večerní focení (jsme tu dvě noci), vyrážím tak rychle, že zapomínám i čelovku (cesta zpátky bude asi bobříkem odvahy kombinovaný s bobříkem  obratnost a orientace). Ale protože jdu sám, mám možnost vidět a konečně i vyfotit kamzíky (byli dva a jeden se vztekal a něco na mě "štěkal"). Pak už jen marné čekání na Slunce (opět NIC). Cestu zpět jsem zvládl. Tak snad ráno.

No ráno taky nic (člověk se hodinu "lopotí" na místo focení a Slunce si dává "pauzu"). Tak a teď máme do večera volno. Jdu na "procházku", škrábu se po kopcích jak kamzík a po dvou hodinách lopocení se vracím zpět do tábora. Večer vyrážíme s Rosťou (jeden z dřevorubců) na druhou stranu údolí a hle počasí se trošičku umoudřuje (není to úplně super, ale jde to). Tak snad ještě ráno.

Opět stejný kopec, ale tentokrát se to výrazně vylepšilo. Slunce konečně ukončilo své trucování a alespoň na chvíli se uráčilo ukázat. Spokojeni se vracíme do tábora, čeká nás ta horší část dne, balení a cesta zpět k autům (opět 2,5hodiny). Následná návštěva info-cetra v Cortině, nás velmi zklamala. Počasí už bude jen horší. Větší část výpravy to vzdává a jde spát do hotelu, jen čtyři (já mezi nimi) odvážní se vydávají pokoušet štěstí na další místo.

Opět to moc nevyšlo, ale co spánek na čerstvém horském vzduchu má taky něco do sebe. Balíme a jedeme na místo setkání s "měkoušema" (těmi co spali v hotelu), tady se dozvídáme, že počasí se ještě více zhorší a protože už je sobota, část výpravy je rozhodnuta jet o den dříve domů. Nakonec se i my přikláníme k této možnosti a vyrážíme směr Mnichov. Máme v plánu fotit krásný kostelík na pozadí Alp, ale to mizerné počasí si nás našlo i tady a tak nakonec i my potupně vzdáváme tuto možnost a vyrážíme směr domov.

Co na závěr, počasí neporučíš, ale hory jsou to nádherné a rád bych se tam ještě vrátil. Podzim tam je čarokrásný stačí mít jen kapičku štěstí na počasí a pak je to ráj pro fotografy.