Vojákem na částečný úvazek: Krok první - rozhodnutí

Možná to sami znáte: člověk skončí školu, nastoupí do práce a po chvíli zjistí, že z té rutiny začíná lézt po zdi. Úplně stejně to probíhalo i u mě. V dubnu 2009 nástup na plný úvazek, na konci května se mi konečně podařilo zdárně prolézt školou a už někdy v půlce června jsem věděl, že je něco zásadně špatně. Následující hluboká reflexe odhalila zásadní fakt: začal jsem se nudit. Když jsem si takhle elegantně vysvětlil, co se vlastně děje, a mohl s ulehčením zavrhnout představu předčasně přicházející krize středního věku, naordinoval jsem si zatím vždy úspěšnou léčebnou kůru. Ale už po pár desítkách seancí s konzumací nadměrných množství blíže nespecifikovaných omamných látek jsem zjistil, že jediným skutečně hmatatelným výsledkem je průvan v peněžence.

Nejspíš to muselo právě ke konci jednoho z těchto léčebných sezení, když jsem dostal onen spásný nápad: »nechám se nalejt a o srandu bude postaráno!« O mém duševním stavu v té době asi nejlépe svědčí fakt, že tenkrát mi to připadalo jako výborná a zcela logická úvaha. Na druhou stranu aspoň trochu zdravého rozumu mi zůstat muselo, protože mi bylo jasné, že profesionální služba není pro mě. Zbývala tedy jen jedna možnost.

Protože jsem člověk rozhodný, netrvalo ani pár dní a seděl jsem v kanceláři Krajského vojenského velitelství Brno. Dodnes opravdu nevím, jestli jsem byl víc překvapený já z toho, že jsem tam opravdu došel, nebo nebohá paní praporčice, která se musela vypořádat s šokem z toho, že ji někdo dobrovolně navštívil. „Chci se přihlásit do Aktivních záloh“, říkám jí. „Cože chcete?“, zněla překvapená odpověď. To asi mluví za vše. Ke cti jí ale rozhodně svědčí, že se vzpamatovala již po pár minutách a promptně mě zahrnula informacemi. Všechny jsem si sice večer předtím přečetl na internetu, ale nechtěl jsem jí znova brát vítr z plachet, tak jsem radši jen chápavě přikyvoval. Takže tady to je (snad všechno vydoluji z paměti správně):

• smlouva s Armádou ČR se uzavírá na tři roky, lze ji prodloužit nebo předčasně zrušit
• pokud za sebou člověk nemá povinnou Základní vojenskou službu (můj případ), čeká ho v první roce Kurz základní přípravy v délce 4-8 týdnů
• každý další rok jsou potom dvě týdenní cvičení
• plat zaměstnanci v době cvičení platí Armáda, stejně jako cestovné
• zaměstnavatel má povinnost zaměstnance na dobu cvičení uvolnit (říká se tomu překážka v práci ve veřejném zájmu a je to krásná pohádka)

Bylo toho pochopitelně o dost víc, ale tohle jsou podle mého názoru ty nejdůležitější body. Někde v polovině rozhovoru jsem došel k závěru, že milé paní náborářce jde nejspíš o prémie, protože nelenila a hned potom, co mě zasypala formuláři, zvedla telefon a domluvila i termín lékařských prohlídek. Když jsem pak s přihlouplým výrazem a několika stránkovým formulářem „Posudku o zdravotní způsobilosti uchazeče“ v ruce vyklopýtal ven z budovy, uvědomil jsem si, že mě čeká má první oběť ve jménu služby naší vlasti: »těch patnáct doktorů nejspíš během polední pauzy oběhnout nestihnu, budu si muset vzít dovolenou. Ještě že má Brno Vojenskou nemocnici a nemusím tak nikam jezdit, sfouknu to všechno na jeden zátah.« Jako obvykle jsem byl zoufale naivní.