Vážně se nemohu zbavit pocitu, že čím víc se člověk chrání rouškami, desinfekcí a vyhýbáním se lidem, tím víc si zvyšuje pravděpodobnost něco chytit, protože si ničí vlastní imunitní systém.
Osobně se nijak zvlášť nechráním, od září minulého roku, kdy jsem při návštěvě Vídně objevil kouzlo malého bradového štítu, jsem na sobě roušku, ústenku ani respirátor neměl (až dnes v nemocnici jsem si vzal na celých pět minut nanoroušku a to jenom pro klid ostatních). Ten štít totiž nařízení vlády plně vyhovuje, na nikoho nemohu prskat kapénky i kdybych chtěl a alespoň lidé vidí, že se na ně usmívám.
Nemluvě o tom, že mám z kardiologie i potvrzení, že dýchání přes roušku zhoršuje můj zdravotní stav, takže s tím štítem se snažím maximálně vyhovět. Desinfekci na ruce jsem nepoužil snad vůbec nikdy. Proč taky, ruce si myji celý život pravidelně a odmítám si vysušit ruce až na kost nějakým alkoholem. Alkohol je nejlepší jako vnitřní desinfekce, třeba taková kvalitní domácí moravská hruškovica je prostě dokonalá.
Únor mám bohužel evidentně testovací. Nejdříve jsem na začátku února absolvoval antigenní test, protože jsme pro televizi točili akci, kde se sešlo povícero umělců pomalu z celé republiky, samozřejmě při zachování všech nařízení, to si náš pan ředitel striktně ohlídal. A v rámci toho jsme také museli zcela všichni podstoupit antigenní test. Naštěstí jsme ho měli všichni negativní.
Takže tímto moje levá nosní dírka přestala býti pannou. Ještě že mi to citlivě dělala moc pěkná zrzka ...
Bohužel se u nás na pracovišti po několika týdnech covid opravdu objevil u jednoho kolegy, který na té samotné akci ani vůbec nebyl. Takže jsme všichni v práci nastoupili povinnou karanténu a s tím související PCR testy. Moje příznivce mohu uklidnit a mé odpůrce naštvat konstatováním, že jsem opět negativní. Já se toho pozitivního negativismu snad nikdy nezbavím.
Tudíž již není pannou ani moje pravá nosní dírka a bylo to horší v tom, že tuhle penetraci mi dělal chlap.
Pikantní na této zkušenosti je, že se jako první (a doufám i poslední) z naší práce někde mimo nakazil člověk, který na své zdraví opravdu velice dbá (například česnek mu schvaluji, ale fakt ne v práci) a téměř si už nepamatuji jak vlastně vypadá bez roušky nebo respirátoru, jak moc poctivě se chránil.
Když jsem si o tom psal s bývalým ministrem, profesorem Štysem, tak mi k tomu napsal toto:
Kolega si Covid kultivoval až si ho dokultivoval. Všichni ostatní jste byli pokud možno bez roušky a brali jste si jí jen, když to bylo nařízeno nebo rozumné. A tak by se to mělo dělat.
Přesně to vystihuje to, jak bychom se i podle mého názoru měli chovat. Používat vlastní hlavu.
Dnes jsem dostal informaci, že prý moje kolegyně měla ráno zimnici. A ona byla u nás v práci ten druhý člověk, mimo toho fakticky nakaženého, který se chránil opravdu velice poctivě, protože byla médii a vládou k smrti vystrašená. Pevně doufám, že to má jen psychické z této konkrétní situace. Přiznám se, že jsem se také jednu chvíli začal i trošku pozorovat, přestože jsem v tomto směru fatalista.
Čímž se dostávám k psychickému aspektu této pandemie. Nijak nezpochybňuji, že tady je, nijak nezpochybňuji ani to, že přímo či nepřímo zapříčinila mnoho nadúmrtí. Ale mám za zlé vládě a médiím, že takto k smrti vystrašili mnoho lidí a přitom psychická pohoda, dobrá nálada a optimismus prokazatelně pomáhá při zvládání jakýchkoli nemocí, nejen této mediální a skoro by se poslední rok mohlo zdát, že jediné nemoci.
Jo a dlabejte teď v zimě aspoň vitamín D, když už nesmíme ani sportovat. Já si svých deset tisíc a víc kroků dám obvykle denně, ale nyní nesmím, protože musím být i přes negativní test ještě týden v karanténě. Proboha proč? Nic mi není, nemám příznaky, PCR test je negativní, tak proč musím (podobně jako další tisíce lidí) smrdět doma a nechodit ani do práce (jinam to stejně ani moc nejde)? Přijde to někomu normální?
