Březen je bohatý na krásné počasí a já při procházkách s dcerou mohu jen závidět projíždějícím cyklistům a nostalgicky vzpomínat na doby, kdy jsem v ráno vyrazila na výlet a vracela se večer a v nohách měla 100 km. Kolo mi opravdu chybí a ještě chvíli chybět bude vzhledem ke svému rozhodnutí nepořizovat si vozíček za kolo, kam bych svou dceru "bezpečně" umístila.
Za celou dobu svého mateřství jsem nezískala důvěru v tuto vymoženost, což má na svědomí hlavně organizace cyklostezek, které v České republice vedou z velké části po silnicích. A i když už v dnešní době zákon umožňuje vozíček provětrat po silnici, strach z automobilů, mi to prostě nedovolí. Nechápu rodiče, kteří své dítko umístí do tak nebezpečného prostoru, a představa, že dcera dýcha splodiny z aut, prach z cest,nedejbože dojde ke kolizi a v neposlední řadě je v malém domečku na všechno sama, mne děsí. Protože Emma má teprve 8 měsíců, nepřichází v úvahu ani využití dětské sedačky na kolo, což je pro mne varianta schůdnější a příjemnější už vzhledem k přímému kontaktu s dítěm. Než dorosteme do správného věku, budu tlačit kočárek po mníšeckém kraji, místo stovek najetých kilometrů budu mít pouze desítky ušlých. Nohy na tom budou stejně, touha vyrazit na celý den na kole bude ještě větší :)
