Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale někdy nás zaskočí takové situace, na které jsme se prostě a jednoduše ani nikdy připravit nemohli. V životě by nás totiž nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát a pak, když musíme takové situaci čelit tváří v tvář, najednou zjistíme, co v nás opravdu je, kam až sahají naše hranice, a kolikrát sami sebe překvapíme, co všechno jsme schopni vydržet a zvládnout.
Jedna moje známá je přesně ten typ, co má ráda věci pod kontrolou. Předvídá, co se může stát, a na vzniklé situace se vyloženě připravuje, aby ji nic nezaskočilo. Je to v mém okolí snad jediná ženská, co znám, co nutí nejenom svoje děti, aby si každý večer nachystaly „hromádku“ oblečení na druhý den do školy, ale hlavně si tu hromádku oblečení chystá i ona sama. Prý kdyby náhodou zaspali, tak aby tam ráno zmateně nelítali a nehledali oblečky. Párkrát jsem ji zažila v akci, když jsme byli s dětmi venku. Je neuvěřitelné, co všechno se skrývá v její kabelce. Upatlá se jí dítě něčím? Okamžitě z kabelky vytáhne mokré kapesníčky a dítě má čím otřít. Roztrhne dítko pytlík od bonbonů a bonbony se rozsypou všude po zemi? Okamžitě vyloví z kabelky pytlíček a pohromu zažehná. Přestože je její kabelka velká jako ta moje, myslím, že náhradní dětské ponožky, náhradní dětské slipy, plastovou lahev s vodou, svačinku, hračku, pastelky nebo omalovánky, kdyby se dítko náhodou začalo nudit, bych do ní prostě už nenarvala.
Tak tahle známá se asi před dvěma roky vrátila zpět do práce po mateřské dovolené. Opět z ní byla šéfová jednoho z menších oddělení u nich ve firmě a po prvním měsíci opětovného rozkoukávání se, se měla zúčastnit nějaké veledůležité schůze. Měla to být schůzka s významným klientem jejich firmy, kde ona měla prezentovat jakási čísla za své oddělení. Svojí prezentací oněch čísel měla na začátku schůzky klienta ohromit, aby se pak následně manažerům lépe vyjednávalo o podmínkách smlouvy s klientem.
K její obrovské radosti byly ten týden jarní prázdniny a obě děti měli na prázdninách u babičky, takže věděla, že nebude mít ráno nervy, aby stihla odbavit děti a sebe a ještě k tomu být ve firmě v zasedačce přesně v osm třicet, kdy měla začít její prezentace.
V duchu svých zásad si dopředu připravila perfektní prezentaci a na papír udělala různé chytré poznámky na případné dotazy k prezentaci, aby ji náhodou někdo nezaskočil s dotazem na číslo, které by v prezentaci nebylo uvedeno a ona by ho přímo z hlavy nevěděla. Večer předtím pak doma vyzkoušela několik modelů, co si na to prezentování obléknout. Nakonec to vyhrála jednoduchá kostýmková černá sukně a krátká vypasovaná světle modrá halenka, kterou doplnila decentním šátkem, ležérně obtočeným kolem krku a spadajícím do výstřihu, aby to nevypadalo, že dává okatě najevo své vnady. Je totiž asi 190 centimetrů vysoká a zrovna nepatří mezi sušinky. Je to pořádná ženská, s postavou přiměřeně upravenou po dětech a s poněkud objemnějším hrudníkem.
Před zrcadlem si pak zkoušela svůj projev. Jak bude artikulovaně formulovat věty, jak bude ty své věty doprovázet užitečnou a výstižnou gestikulací a vše podpoří svým sebejistým postojem. Prostě zkouška na nečisto, aby byla na druhý den připravená.
Pro jistotu už večer odnesla do kufru od auta svoji tašku s notebookem a tašku s oblečky na cvičení, kam pak chtěla večer po práci zaskočit, aby náhodou něco z toho pak ráno nezapomněla doma. Uléhala s pocitem, že je vše připraveno a že pokud zvládne nervozitu, není nic, co by ji mohlo zaskočit.
Ráno si vyloženě užívala. Děti pryč, manžel tou dobou již na cestě do práce, takže celá koupelna jenom pro ni. Umyla si hlavu a šla si obléknout věci z nachystané hromádky. V tom jí zazvonil mobil a byl to manžel, který jí chtěl popřát dobré ráno, hodně štěstí s prezentací a utvrzoval ji, ať není nervózní, jak je úžasná, jak všechno zvládne na jedničku a že tam dozajista vytře každému zrak... Lepší ráno si opravdu ani nemohla přát… Naprostá pohoda. Foukala si vlasy, přitom ujídala namazaný rohlík a mezi sousty si ještě jednou opakovala svoji prezentaci. Potom už jen namalovat, popadnout kabát, kabelku a šup do auta a hurá do práce.
Na cestě nabrala mírné zpoždění kvůli dopravě, takže když vjížděla u nich ve firmě do podzemních garáží, bylo za deset minut půl deváté. Uklidňovala se, že je to tak akorát, že má spoustu času.
Zaparkovala, otevřela dveře a tím pro vystupování z auta typickým unožením vysunula levou nohou ven z auta a přitom si kontrolovala, aby se nedotkla prahu a neušpinila si od něj punčocháče. V ten moment jí mimoděk sklouzl pohled dolů do jejího klína, kam nechápavě asi minutu hleděla, než jí došlo, že opravdu to, co vidí, jsou JEN a POUZE punčocháče!! Že ta sukně tam fakticky NENÍ!! Že není jenom vyhrnutá nahoru k pupku, což už se jí párkrát při řízení stalo, ale že tam prostě vůbec, ale vůbec NENÍ!! Krve by se v ní nedořezal, pořád seděla a hleděla do klína, jak kdyby doufala, že se tam ta sukně najednou objeví, a do toho jí zazvonil mobil a děvčata z recepce hlásila, že už se po ní shánějí kolegové, protože klienti již dorazili, sedí v zasedačce a čekají na ni, protože její prezentace má být ta první.
Pomalu vrátila nohu do auta, zavřela dveře, hlavu položila na volant a chtělo se jí brečet. SAKRA!!! Jak je tohle možný!! Jak to, že NEMÁM sukni? Jak to, že jsem si NEVŠIMLA, že nemám sukni? Pak si vzpomněla, že jak jí zavolal manžel, když se oblékala, aby jí popřál štěstí, přešla při hovoru do koupelny a tím, že na sobě už měla halenku, punčocháče i decentní šáteček, který jí zakrýval nejenom vnady, ale také výhled dolů, měla pocit, že je již zcela a úplně oblečená…. Seděla za volantem a přemýšlela co dál…
Tady v okolí hned teď nic nekoupí, ani ještě nemají otevřeno. Vzhledem ke své velikosti si asi těžko půjčí sukni od těch dvacetiletých slečen na recepci. A že by teď začala obíhat kolegyně ve firmě, jestli by se některá z nich dobrovolně nesvlékla a nepůjčila jí sukni??? No to asi taky nehrozí!! Nebo že by tam nakráčela v kabátě a ten prostě nerozepla?? Anebo to má prostě zabalit a jet domů? Má se nechat vyhodit jen kvůli tomu, že se, debil, zapomněla zcela obléknout?? Proboha, co kdyby jí to napsali i do zápočťáku: „vyhozena pro nedostatečné ošacení“! Ježíši, jak a KDE by potom hledala práci s takovým posudkem?? A pak ji napadla ta spásná myšlenka! Vzadu v kufru má přece věci na to cvičení! Opatrně se rozhlédla po garáži, a protože nikde nikdo nebyl, honem vyhopsla z auta, přecupitala dozadu ke kufru, tam honem vyhrabala z tašky kalhoty na cvičení a rychle si je oblékla.
Stála tam schovaná za tím otevřeným kufrem a prohlížela se. Vypasovaná halenka, černé lakované lodičky na podpatku, černé punčocháče a přes ně černé elasťáky s tučným růžovým nápisem přes celé stehno: „ Just do it“ a fajfka zatím…. V tu chvíli si vzpomněla, jak jí manžel ráno říkal, že si je jistý, že jim tam vytře zrak. Teď o tom nepochybovala už ani ona. Strhla z krku decentní šáteček, jelikož když už teda jde takhle divoce oblečená, tak přece decentní šáteček už v tomhle outfitu nehraje žádnou roli. Zhluboka se nadechla, popadla tašku s notebookem, zavřela kufr od auta a vyrazila. Sama sobě dala rozkaz nedívat se nalevo ani napravo a jít jako královna středem až do zasedačky, tam odříkat prezentaci a pak se rovnou vrátit do auta a odjet co nejdál odtud.
Zcela se soustředila na tu myšlenku, a i přesto, že děvčatům na recepci vypadla sluchátka z ruky, když kolem nich prosvištěla, že těch pár kolegů, co cestou do zasedačky potkala, zůstalo stát na místě jako přikovaných, se prostě nezastavila, došla až k zasedačce, rozrazila dveře a hlasitě pozdravila. Sama sebe překvapila, když uslyšela svůj klidný a zvučný hlas.
V zasedačce bylo najednou naprosté ticho. Kolegové na ni koukali vyloženě s pusou dokořán a klienti spíš zaraženě seděli a čekali, co se z toho vyklube.
Nakráčela přímo dopředu, kde byl projektor, a zatímco si k projektoru připojovala notebook, se představila. Než se notebook rozjel a než mohla začít se svojí prezentací a aby tam jen tak nestála, prohlásila směrem ke klientům něco v tom smyslu, že: „Když všichni dělají totéž, tak to není totéž. Stačí, aby jeden udělal naprosto stejnou věc co ostatní, ale přidal k tomu nějakou nečekanou, i velice drobnou, ale opravdu nečekanou nuanci, hned se na trhu stane pro své zákazníky naprosto nepřehlédnutelným.“ Pak naskočil notebook a ona plynule přešla ke své prezentaci o číslech…
Je to opravdu k nevíře, co člověk dokáže, když je zahnaný do kouta. Celou prezentaci odříkala v klidu, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí. I následné dotazy zvládla dokonce bez chytrých poznámek a pak se rozloučila a zase středem odkráčela rovnou do garáží a odjela do nejbližšího obchodu koupit sukni.
Tu smlouvu myslím ta její firma s klientem nakonec podepsala a moje známá na své pozici samozřejmě zůstala, i když přezdívku, když mluví o ní (bez ní) jako o té Just do it, tak tu už si asi neodpáře.
