Hledání zlaté střední cesty mezi leností a workholismem

Není snadné nalézt zlatou střední cestu mezi leností a workholismem. Někdo je spíše pohodlný. Někdo je pracovitý, ale s prací to nepřehání. Někteří lidé bohužel propadnou workholismu. 

Co je workholismus?

Workaholismus či workholismus je závislost na práci. Cituji z české Wikipedie: 

"Workoholismus či workholismus je „závislost na práci“. Pojem vznikl ve Spojených státech amerických analogií s alkoholismem, kdy za základ slova bylo vzato anglické work – práce. Samotný pojem workholismus se v české odborné literatuře začíná objevovat až po roce 1989. Workholismus je choroba typická především pro Yuppies, což je označení pro mladé městské ambiciozní muže usilující pouze o práci.
...
Workholismus postihuje hlavně osoby s vyšším vzděláním a častěji muže než ženy. Větší riziko vzniku závislosti na práci mají lidé ve vyšších funkcích. Většinou jsou to lidé, kteří do práce unikají z konfliktní rodinné atmosféry nebo si prací kompenzují komplexy méněcennosti, nízkou sebedůvěru. Bývají to lidé osamělí nebo nespokojení v partnerském vztahu, kteří si z práce udělali jedinou náplň života. Workholici často slibují víc než mohou splnit, dělají několik věcí najednou, a když nepracují, trpí pocitem viny. Mnoho workholiků po různě dlouhou dobu sklízí úspěchy v práci. Dříve nebo později ale nastává zlom, vyčerpaný workholik nedokáže udržet nasazené tempo a jeho práce není zdaleka tak efektivní jako dříve.
...
O závislosti na práci je možné hovořit v případě, kdy se práce stává v životě jednoznačně dominantním tématem. Workoholik je člověk, jemuž práce likviduje zájmy a koníčky, často také sociální a partnerský život, stává se nejčastější myšlenkou i nejběžnějším konverzačním tématem."

Stručně řečeno, workholik není jen pracovitý, ale je až příliš pracovitý na úkor ostatních složek života.

Dva druhy středních cest

Jsou v principu dvě střední cesty mezi leností a workholismem. 

1. První a lepší střední cesta je každý pracovní den se věnovat své práci zhruba 8 hodin denně a zbytek času věnovat jiným věcem: rodině, zábavám, koníčkům, sportu atd. 
2. Druhá, myslím zajímavější, ale dlouhodobě asi únavnější střední cesta je, nějakou dobu (například několik týdnů až dva měsíce) se věnovat skoro výhradně práci (maximálně však 10 hodin denně a maximálně 6 dní v týdnu) a pak si to vynahradit tím, že z práce na nějakou dobu vypneme nebo ji alespoň hodně omezíme. Toto nejde dělat ve všech profesích a funkcích, v některých však ano. 

Sám jsem v životě často inklinoval spíše k té druhé střední cestě. Učil jsem se dobře a snadno. Už v prvním ročníku svého vysokoškolského studia na Matematicko-fyzikální fakultě jsem se dovedl týden až dva intenzivně učit, udělat v prosinci jednu zkoušku v předtermínu a pak jet ještě před vánoci na týden hory, na soustředění našeho lyžařského oddílu na Mat-fyzu. Pak jsem udělal další zkoušky a opět jel na hory. V letním semestru jsem zkoušky jsem zpravidla stihl udělat do konce června a pak jsem měl až do konce září opět volno, které jsem trávil u rodičů v krásném městečku mezi lesy v Bělé pod Bezdězem a na jeden až dva týdny jsme jel na vodu. I během školního roku jsem si dostatečně užíval života. 

Podobně jsem to často dělal během mé vědecké aspirantury na Mat-fyzu. Období studia, výzkumu a psaní dizertace jsem střídal s obdobími volna. V pracovních obdobích jsem žil dosti asketickým životem, trochu cvičil, trochu cvičil jógu a jedl zdravě. Pamatuji si, jak moje tehdejší přítelkyně mi jednou s despektem řekla: "Ba, ty máš zase jogurtové období". 

Jak a proč se lidi stávají workholiky?

Ve výše uvedeném citátu z Wikipedie stojí (především) negativní důvody, proč se někdo stane workholik, ještě jednou cituji: "Většinou jsou to lidé, kteří do práce unikají z konfliktní rodinné atmosféry nebo si prací kompenzují komplexy méněcennosti, nízkou sebedůvěru. Bývají to lidé osamělí nebo nespokojení v partnerském vztahu, kteří si z práce udělali jedinou náplň života." 

Osobně si myslím, že existují i pozitivní důvody, proč se někdo, pokud si nedá pozor, může stát workholikem. 

• Například proto, že práce ho zajímá a baví. Toto se stává v kreativních povoláních, u umělců, vědců, architektů a podobných profesích.
• U lidí, kteří svou profesi berou ne jako povolání, ale jako poslání. 

Dodatek 3.7.21 8:40
Někdy je těžké pracovat v rozumné míře

V některých profesích, některých funkcí a  u některých zaměstnavatelů je v Nizozemsku v poslední době někdy těžké pracovat klidně a v rozumné míře. Například v informatice je to způsobeno tím, že někteří manažeři oboru vlastně nerozumí, nenaslouchají dobrým odborníkům, mají megalomanské plány, jak co se týče rozsahu výsledků, tak co se týče termínů, a pak vzniká stres při pokusech o jejich plnění. 

Když jsem nastoupil k jedné softwarové firmě, kde jsem pracoval jako konzultant, tak jsem po dvou měsících zjistil, že jejich plány jsou nerealistické. Když jsem to řekl vedoucímu projektu, vysokoškolsky vzdělanému celkem dobrému matematikovi-informatikovi, tak mi řekl, že to ví a hned to věděl. Když se tam hlásil na místo vedoucího projektu, tak měl dvě možnosti: 

1. Říci, že plán je nerealistický a místo by nedostal. 
2. S plánem souhlasit a říci, že jej splní. 

Místo chtěl dostat, tak se rozhodl pro opci 2. Výsledkem bylo, že to, co bylo naplánováno na jeden a půl roku, do termínu hotovo nebylo a ani po dalším roce. Pracovalo se uspěchaně a tedy méně méně kvalitně. Věci se pak musely někdy předělávat. Ředitel firmy, který si vynucoval ten nesmyslný plán, pak řekl, že informatici neumí plánovat. 

Po roce a pár měsících jsem odtamtud radši odešel. S některými bývalými kolegy jsem však měl dále kontakt. Na jednom setkání mi pak řekli, že po několika letech ještě není hotovo ani to, co měl být hotovo za rok a půl. Firmu převzal její největší zákazník. Ředitel a jeho náměstkyně museli odejít. Ředitel byl hlavní vlastník firmy a na prodeji firmy dost vydělal. Zákazník za vše také mohl, protože si přál - v tom termínu a za ty peníze - nemožné. A ředitel, aby zakázku dostal, tak to slíbil. Firma měla pro různé funkce různé tarify a byla placena za hodiny práce svých zaměstnanců na projektu. Takže na prodlužování projektu vlastně vydělávala, do té doby než zákazník řekl dost a tu firmu - bez toho ředitele a jeho náměstkyně -  koupil. 
Konec dodatku

Dva irští rybáři 

Další důvod, proč někdo příliš pracuje, může být, že chce vydělat hodně peněz. Smysluplnost takovéto činnosti dle mne pěkně ilustruje následující příběh: 

Před lety v Irsku žili dva rybáři John a Jack. Každý z nich měl menší loď, moře tehdy ještě nebylo tolik vylovené jako dnes a tak s pomocí těch lodí si vydělali dostatečně peněz na to, aby uživili své rodiny. Jednoho dne ryby dobře braly a oba se z moře brzo vrátili. Na trhu prodali své úlovky. 

Jack si lehl na pláž, opaloval se a odpočíval. John vyjel na moře znovu a zanedlouho se vrátil s lodí plnou nových úlovků.
Když uviděl Jacka, jak se povaluje na pláži, tak mu řekl: "Proč jsi nevyjel znovu, když dnes ryby tak berou?"
Jack se ho na to zeptal: "A proč bych to dělal?"
"Protože bys nachytal a prodal více ryb." odpověděl mu na to John.
Jack se ho zeptal: "A k čemu by mi to bylo?"
Johnova odpověď zněla: "Protože by sis pak mohl koupit fabriku na zpracování ryb."  
Jack se znovu zeptal: "A k čemu by mi to bylo?" 
"Protože pak bys byl bohatý a mohl ležet celý den na pláži." odpověděl mu John. 
Jack se na Johna dlouze podíval a pak řekl: "A co dělám teď?" 

Stručný závěr

Práce není všechno. A ani peníze nejsou všechno.