Zamyšlení nad listopadem.

Uplynulo 25 let od tzv. sametové revoluce. Celý den jsem v radiu poslouchal jak probíhají oslavy tohoto výročí a celý den mi v hlavě zněla otázka – je vůbec co oslavovat?  

Nepatřím k lidem, kteří by si stýskali nad tím, jak bylo za komoušů lépe. Můj život se příliš nezměnil, měl jsem tehdy dostatek volnosti i mladické nerozvážnosti, abych si nepřipouštěl, že můžu mít problémy za to, že jsem si občas pouštěl hubu na špacír a ozýval se proti tomu, co se mi nelíbilo. Nebyl jsem důležitý a tak jsem měl klid. Klec obtočená ostnatým drátem mi prakticky nevadila, protože se mě nikdy nezmocnila touha poznat, co je za ní. Vadila mi však z principu. Svoboda se pro mě postupně stávala nejdůležitější hodnotou. Dostatek volnosti mám ještě pořád i teď i přesto, že se pořád rozšiřuje rozsah věcí, do kterých mi stát zasahuje a snaží se tak řídit život nás všech. A skutečnost že si za den práce vydělám na měsíční živobytí, což za komoušů možné nebylo, by měla vést k mé spokojenosti. Jenže svoboda je pro mě víc než kus žvance.

17. listopad přinesl naději, že bychom mohli žít svobodně. Takto jsem to vnímal já. Brzy jsem ovšem zjistil, že pro většinu národa je svoboda nedůležitá a podstatné je, jak bohatě si budeme žít. Klidně v chomoutu jen když s plným korytem. Postupně jsme zapomněli, proč jsme vlastně cinkali klíči. Žijeme si sice pořád relativně svobodně, ale postupem času svou svobodu ztrácíme. V roce 2004 jsme udělali velký krok zpět. Prý z nevědomosti. Jenže již tenkrát bylo jasné kam Evropská unie směřuje a my i přesto vyměnili jednoho Velkého bratra za druhého. 10 let si hýčkáme politiky, kteří nás postupně zbavují státní svrchovanosti a s krytými zády z Bruselu nám zavádějí regulace, které mají údajně přinést prosperitu a bohatství, ale které stejně jako komunistické regulace přinášejí jen čím dál větší chudobu a státní dirigismus. Parlament nám legalizuje mafiánské praktiky, byrokratizací ekonomiky podráží nohy podnikavým lidem, služba ve veřejné správě se stala jen bojem o výnosná koryta, korupce probíhá zcela veřejně za pomoci všelijakých dotací.

Mnohokrát jsem včera slyšel sousloví „paměť národa“. Jak je důležité ji uchovávat a připomínat. Ale vždyť my ji už dávno ztratili. Jsme schopni prodat sami sebe za koblihy nebo 30-ti korunové poplatky. Koncert na oslavu výročí 17. listopadu mi připomínal soutěž o to, kdo si lépe kopne do prezidenta. Nejsem příznivcem prezidenta Zemana, ale to, co jsem slyšel na jeho adresu mi přišlo dosti ubohé. Odpovídá to ale tomu, jak si mnozí představují svobodu slova. Lůze zřejmě stačí, když mohou veřejně vykřičet, že „prezident je vůl“. Že jsou ovšem kriminalizování lidi za politický názor, je již nedůležité. Ač dle zákona jsou si fašistická a komunistická ideologie rovny, tak jedny posíláme za mříže a druhé do parlamentu. Na tomto koncertu vyhrál cenu největšího ubožáka David Koller. Se svou zastydlou pubertou ještě nepochopil, že morálku jeho dětí neurčuje hulvát holdující becherovce, ale on sám. Za sebe mám raději za prezidenta opilce s rovnou páteří, co si s mluvou nebere servítky, než opilce, který za vznosná slova o pravdě a lásce schovává jen svůj křivý charakter. Musel jsem se usmívat jak byla házena špína na současného prezidenta, který nás údajně vrací do náruče bolševiků z Moskvy a zároveň veleben Havel, který jako první byl největší kámoš právě s komouši a který usiloval o co nejrychlejší uvelebení v náruči bolševiků z Bruselu.
Paměť národa dostala včera pořádně na prdel. Bolševičtí tlučhubové nám přednášeli o svobodě a lid jim tleskal zapomínajíce, že sami dělají všechno možné, aby nás o svobodu připravili. Národ bez paměti vystavoval červenou kartu člověku, který stál před 25 lety na straně demonstrantů, zatímco si poměrně nedávno zvolil do vlády člověka, který stál na té straně, která demonstranty na Národní třídě brutálně ztloukla. Prezident Zeman vždycky byl a vždycky bude socialista a je proto pro mě nevolitelný, nicméně jej uznávám jako jasně čitelného a především schopného politika. Na prezidentském místě nám zas až tolik uškodit nemůže. Ministr financí Babiš je však vzor křiváka, který prodá svou duši komukoliv pro vlastní prospěch. Vytváří si image úspěšného podnikatele a pravicového politika, ale bez státní finanční podpory a podivných kapitálových machinací by jeho impérium neexistovalo. V roli ministra financí se učí jak zakroutit národu krkem a vyždímat z něj ještě více daní, které užívá na podporu svého „podnikání“. Z těch dvou dostal červenou kartu ten nepravý.

Ta otázka se mi pořád vrací. Je vůbec co oslavovat? Vždyť v roce 1989 jen jedni bolševici vyměnili jiné bolševiky u moci. Myslím si, že není co oslavovat. Je to asi jako by lidi v padesátých letech oslavovali dobrovolně Vítězný únor. Vždyť přece pracující lid zvítězil nad kapitalisty a směřoval k prosperitě a bohatství. Vývoj však ukázal, kdo vlastně nad kým zvítězil. Dnes bychom se nad bujarými oslavami usmívali. Stejně se budeme podle mě za čas usmívat nad dnešními bujarými oslavami. Není co oslavovat. Ale přesto jsem rád, že k pádu komunistického režimu došlo. Dostali jsme šanci. Že jsme ji nevyužili je už věc jiná. Každý svého štěstí strůjcem.