Tak už se rozběhni!

Tak a je to tady. První půlku života mám za sebou a je na čase přemýšlet co udělám s tou druhou. No, náhoda to ukáže aneb jak říká Jaroslav Dušek, osud mi něco nahodí.

Děsivě jsem za poslední léta zlenivěl. Nejvíc času trávím u počítače. Když pak mám vylézt někam na střechu zadejchám se i na schodech, ne tak ještě abych šplhal po laně jako za mlada. Když musím díky postupující skleróze zdolat několikrát výšku tří pater jsem večer schopen pouze padnout na lože a tupě čučet na film. Je třeba něco s tím dělat. Do důchodu zbývá ještě 15 let a po střechách se s holí chodí asi blbě. Jenže od myšlenky k činu bývá někdy cesta nekonečná. 

Chybí vůle. Ta drobnost, která se nedá popsat, nedá se nahmatat, která však dokáže ohromné zázraky, když o ni pečujeme a přiživujeme ji a posilujeme, je zcela pryč. Léta, kdy jen díky vůli jsem porážel mnohem zdatnější a trénovanější, jsou pryč. Při čtení knihy Zrozeni k běhu se mi sice nohy chtějí rozběhnout, ale když jim to dopřeji, zjistím, že já nejspíš zrozen k běhu nebyl. A tak si jen dál čtu články o běhání, o tom že když se dáma rozběhne, tak ji nic nezastaví. Červík začne hlodat silněji, když si přečtu o klukovi, co se rozhodl zdolat 100 km za 24 hodin. Přidávám se k řadě povzbuzujících. Přijde mi od něj poté do mailu pár slov se zmínkou, že plánuje navštívit hory, kde jsem doma, protože tu máme pár tisícovek. Kolik jich znám já? Pár jsem jich zdolal, ale je to hodně málo. Některá pohoří neznám vůbec. Tisícovky se mi zalíbily. Nejsem zrozen k běhu, ale kopce mi nevadí. A jako cíle na posilování vůle jsou ideální. Pramínky se začínají spojovat v souvislý tok. Hranice 1000 mi vrtá v hlavě, ale pořád chybí pořádný impuls. Do chvíle, než si přečtu o extrémní tisícovce. To by bylo teprve něco pro mně. Šílenství. Mám problém ujít 20 km a v hlavě se usadila myšlenka zdolat 1000 mil. Nesmysl. Ale třeba když zdolám těch něco málo přes 300 výškových tisícovek, že bych si pak mohl troufnout na tu šílenost. 

Všechna podobná nadšení ale v posledních letech končila stejně. První výběh a konstatování, že tohle už pro mně není. Žádné takové. Nikam druhý den vybíhat nebudu, abych si ten nápad ihned zprotivil. To musí uzrát. Brzy se přehoupnu přes kulatiny a jak napsala ona běhající dáma Zuzka Součková, ani v padesáti není pozdě. Nejstaršímu účastníku letošních 1000 mil bylo myslím 68 let. Takže není kam spěchat. Rostlinka, o kterou se měsíc staráte, už přece jen pak zvládne větší nápor větru.

A tak poklidně dál lenoším. Jenže rozhodný den je tu a je to jen na mně. Žába v mobilu začne kvákat a nezajímá ji, že jsem šel spát dlouho po půlnoci. Když přestane, obracím se na druhý bok a pokouším se ještě aspoň na chvíli ztratit vědomí. Kvák, kvák. No dobrá, no. Spát už se nebude. Tak jo, přesvědčil jsem se. Jdu na to. Teď anebo nikdy. Je mi jasné, že když to teď nezvládnu, žádné příště už nebude. Buď a nebo. Musím si vybrat. Když vylezu z maringotky, slunko je ještě za obzorem, ale už září špičky stromů. Je příjemně. Nutím nohy k pohybu. Nejsou zvyklé. Hlavně pomalu ať nevyplivnu plíce po sto metrech. Uvykám nezvyklému pohybu. Po rovince to jde, ale ta za chvíli končí. Cesta do kopce k silnici a já začínám funět jak lokomotiva. Dám jedno kolečko. To mě aspoň neodrovná a hlavně neodradí. Nahoře na silnici stojí auto, nelze aby mě někdo viděl jak zápasím o život na pokraji svých sil a tak přidám a snažím se vypadat vesele a svěží. Stoupá bolest na prsou. Naštěstí už jsem zase na lesní pěšině a mířím zpátky dolů k řece. Dech se vrací k normálu. Blížím se zpátky k maringotce. Mám za sebou asi něco přes prvních tisíc metrů na cestě k tisícím mílím. Těch nejdůležitějších.

"Já su také šťastné"