Když nastala vedra.

Kraj spláchla velká voda a nebe se rozjasnilo. Ještě před pár dny jsem se brodil domů rozvodněnou řekou s vodou sahající mi k okraji trenýrek a teď se pro změnu koupu ve vlastním potu. Díky řece a lesům okolo je sice venku příjemných 25 stupňů, ale uvnitř maringotky, kde jsem uvázaný k počítači a účtům je příšerných 34 stupňů. 

Sedím v trenýrkách a datluji do počítače a cítím jak mi všude stékají po těle krůpěje potu. Je to vždy znamení, že teplota překročila hranici 30 stupňů. Napadá mě, že podobně se možná cítí v tuhle chvíli premiér Nečas. Každou chvíli musím otírat stůl, abych nezmáčel povalující se doklady. 

A dost, jdu se spláchnout.

K řece je to 100 metrů. Cestou se mi vybavuje refrén z písně od Greenhornů "... a slunce pálí jen, a slunce pálí jen, a stínu šmouhu šedivou já šlapu pod sebou ..."

Sundávám i ten zbytek oděvu co mně halí a sestupuji do koryta řeky.

Chladivá pohoda mi zaplaví chodidla. Postupuji dál proti proudu a do těla se postupně zabodávají jehličky. Povodeň spláchla písek a dno koryta je o půl metru níž.

Lehám si do proudu a zatajuji dech.

Plavu proti proudu a vychutnávám to příjemné mrazení, které však brzy odezní.

V zimě jsem po pár vteřinách musel z vody, nyní se labužnicky převaluji v proudu.

Čas přestal existovat.

Na chvíli jsou z hlavy pryč daně, účty, doklady, starosti.

Je jen chladivá voda a příjemno.