Když je člověku skoro padesát, děti mu odrostou a žena dá přednost staršímu milenci, má najednou spoustu času a hledí, jak by jej nejlíp vyplnil. A tak přemýšlí, že si začne plnit svá dávná přání, protože další odkládání už by taky mohlo znamenat, že zůstane jen u přání, neboť přece jen už občas tuhle píchne a támhle loupne a někdy je rád, že se ráno vůbec postaví na nohy.
Autor:Miroslav Kemel
Vždycky toužil po krásné mladé a náruživé ženě a tak začne vymetat lokály a hledat tu svou vytouženou. Nebo si chce konečně užít zaslouženě vydělaných peněz a protože už není nikdo krom státu, kdo by si na ně činil nárok, roztáčí své výdělky jak se dá. Lepší a dražší auto, dovolená v tramtárii, skok padákem či na gumě, let tryskáčem, honba za nepřeberným množstvím turistických známek, či své obtloustlé tělo navlíkne do upnutého pestrobarevného trikotu a vyrazí, na kole dražším než bylo jeho dosavadní auto, zdolávat pokud možno všechny kopce v kraji. Každému co jeho jest.
Mně se to nějak pomotalo a tak místo do dávných tužeb jsem peníze investoval do své celoživotní fobie. Po nezbytných hodinách strávených u počítače, jsem si vybral stroj a v den D jsem nedočkavě hlídal svůj mobil abych běžel jako o závod do zatáčky, kde je občas dobrý signál a telefon nezůstane hluchý poté co zmáčknu příslušné zelené tlačítko. Řidič sice neměl dostatek trpělivosti ale když jsem doběhl signál a dovolal se mu zpět , celkem rychle jsem pochopil že o „doručíme vám stroj až domů“ si mohu nechat zdát, neb řidiči se nezamlouvalo, že mě bude muset hledat někde v lese. „No, má to dvě kola tak to nějak dotlačím“ pomyslel jsem si a vydal se k silnici. Avie dorazila a když řidič pomalu spouštěl zadní plošinu, srdce mi tlouklo asi stejně jako když jsem coby malý klučík viděl v televizi svlíkající se Bardotku. Spuštěná plošina odhalila vnitřek korby a já se chvíli nebyl schopen pohnout. Stroj byl důkladně zabalen na paletě. Jak tohle dostanu domů, nevím. Jít domů pro něco na rozřezání a stroj nechat jen tak stát u cesty? Vyloučeno. Na to mi byl teď až příliš vzácný. Nějak si poradím.Podepsal jsem papíry, řidič zmizel a já začal rozbalovat. Mé nadšení postupně chladlo. Asi hodinu jsem zápasil se špagáty, které držely stroj ve vzpřímené poloze. Ale nakonec na mně vykoukl krásně naleštěný Moped Classic 50ccm. Modrá nádhera. Moje první motorka. Pravda, většina mých vrstevníků, co motorkám propadli, si tento pocit odbyla před třiceti až čtyřiceti lety, ale co na tom. Neodolal jsem, nasedl, chvíli zápasil s rychlostmi, než se mi podařilo přeřadit na neutrál a dal jsem se do pohybu. Ještě že to mám z kopce a mohl jsem si jízdu hned vychutnat. Jo, tak na tohle si rád zvyknu.
Tak teď rychle přečíst návod, dolít benzín a vyrazit. No, napíše se to snadno. V návodu píšou zařaďte první rychlostní stupeň, ale aby taky napsali jak, to nenapadlo nikoho. Asi všichni předpokládají, že se každý na tom učí jezdit v patnácti a kamarádi nebo otec poradí. Na mně ale nemyslel nikdo a vyvolávat duchy, abych získal radu od otce, nemíním. Po půlhodině jsem ale pochopil co je co a co s tím a poprvé jsem sešlápl startovací pedál. Ono to naskočilo. Sláva. Vrazím tam rychlost a …. ležím na zemi a na holeni jsou první šrámy. Jsem rád že jsem na samotě a nikdo mě nepozoruje. Na koních mě učili, že když mě vyhodí ze sedla nesmím se bát si tam vylézt znovu. Už vím, že se spojkou musím hooodně opatrně. Však se to naučím. Po chvíli už se ženu závratnou rychlostí po lesní cestě. No, nadšení mi trochu kalí pohled na tachometr, kde se ručička pohybuje kolem číslovky 20. Ale i tak je to paráda i přesto, že mi vítr nerozevlál kadeře ale pouze smetl prach z pleše. Na konci cesty je však potřeba se obrátit. No na brzdu si taky časem zvyknu, pro tentokrát jsem se stromu musel vyhnout pádem a chcípnutím mopedu. Kruté začátky mám za sebou a mohu vyrazit na silnice. Přilba mi trochu kazí radost, ale přece jen při mém sžití se s mopedem, se nejspíš bude hodit. Na silnici se rychle učím řadit, a rychlost 50km/hod je přímo závratná. Ještěže jsem si nekoupil nic silnějšího. Přece jen se nemusím přerazit rovnou. Jízda je parádní, kolo asi už zůstane ve stodole pod nánosem pavučin. Akorát to zastavování je pořád nějak problém. Však si časem zvyknu.
Cestou zpátky zdolávám kopec. Moped se sotva vleče a za chvíli za mnou zaburácí jakýsi ohromný stroj. Chlápek je krásně vymóděnej v kůži a pohodlně usazenej na „harleyi“ či co to bylo zač. Srovná se mnou rychlost a mně poleje příjemný pocit. No jo, už patřím do rodiny motorkářů. Podívám se na něj, on mi ukáže rukou, že jsem zapomněl vypnout blinkr a s burácením mi zmizí v dáli. Závistivě za ním koukám a roste ve mně přesvědčení, že nutně potřebuji pořádnou motorku.
