Valentýnská deprese na jedničku s hvězdičkou

Sourozenci Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow mají na svatého Valentýna k lásce stejně daleko jako jakýkoliv jiný den v roce. Potácí se životem mezi depresí a skepsí a štěstí prožívají výhradně ve chvílích, co mají do obecně vnímané představy spokojenosti pořádně daleko (sexuální experimenty, alkohol, drogy). Mohou potomci hipisácké matky, která jejich životy poznamenala nejen přihlouplými jmény, vůbec někdy poznat, jak má „opravdový“ život vypadat? Postavy vydařeného debutu nizozemské spisovatelky Esther J. Endingové „Po Valentýnu“ nejsou schopny nalézt své místo na světě, jelikož jejich těla i duše jsou posetá jizvami z minulosti. Nemohou přece začít přemýšlet o budoucnosti, dokud se nevypořádají s minulostí. A co se to vlastně stalo na Valentýna?

www.knizniweb.cz

Rain marně touží po muži, který by ji miloval, pochopitelně nejen fyzicky. Storm jakýkoliv pokus o lásku již dávno zavrhnul a prázdné místo po ní vyplňuje sledováním pornofilmů, jejichž obsah je jeho vlastnímu životu nebezpečně podobný. Pokud oba z nich zrovna trápí několikadenní sexuální abstinence, „poslouží“ svým tělům vzájemně. Rodina přece musí držet pohromadě. Zvlášť pokud jde o sourozence, kterým v podstatě nebyla dána možnost poznat, co to vlastně rodina je. Stejným způsobem strádají i další členové tohoto klanu ukrývajícím v sobě tajemství z minulosti – Forrest je schopný strávit realitu jen za podpory drog, Pillow k tomu postačí několik lahví alkoholu. Poslední bratr, Ocean, se s minulostí nikdy nevypořádal. V těžkých depresích mu jediné útočiště poskytnul kostým velikonočního králíka, v němž brázdil ulice Amsterdamu… do chvíle, než spáchal sebevraždu s posledním přáním, aby jeho popel matka spláchla do záchodu.

Úvodní kapitola stručně a přesto velice výstižně čtenáře obeznámí s (bez)citovým rozpoložením, v jakém se hrdinové v současnosti nacházejí. Na Valentýna se Pillow (podpořenou několika promilemi alkoholu v krvi) zjevuje mrtvý bratr Ocean a s ním na povrch vyplouvají vzpomínky, které měly zůstat zapomenuty.

Příběh knihy „Po Valentýnu“ se odehrává ve dvou rovinách – v současném Amsterdamu a o dvacet let dříve na španělském pobřeží, kde by sourozenci měli prožívat idylické dětství. To se záhy ukazuje jako období mnohem děsivější než skepsí prodchnutá přítomnost. Zásluhu na tom má agresivní tatínek (třetí v řadě) a svým způsobem i matka, zastydlá hipísačka, která příliš často podléhá depresím a pozapomíná při tom na výchovu, která se jí poněkud vymkla z rukou.

Pasáž věnovaná líčení neutěšeného dětství by vystačila na samostatný román. Autorka výtečně popisuje vývoj od (na první pohled) funkční rodinné atmosféry až po kruté sociální drama. Přitom se nevšedním způsobem odvažuje kritizovat hipísáckou generaci šedesátých let, do níž rodiče patří. Matka sice vytváří prostředí plné lásky a svobody, kde ke spokojenosti není potřeba materiálních hodnot. Na druhou stranu je ovšem toto svobodomyslné myšlení také zdrojem její nezodpovědnosti, věčného flegmatismu a neschopnosti vytvářet jakékoliv trvalé hodnoty. Otčím spatřuje svůj přínos do domácnosti v tom, že „vytváří dobré klima“, tedy do chvíle, než si začne své komplexy vybíjet na ženě a posléze i dětech. Pasáže, kdy jsou zakrvácené děti odváženy do nemocnice (zatímco matka vytrvale mlčí, aby rodinu udržela pohromadě) patří k těm nezapomenutelným. A to díky mistrovskému zachycení napětí a rozkladu rodiny. Sourozenci jsou díky drsným podmínkám předčasně vyspělí a ačkoliv jim zde je kolem třinácti let, jejich přemýšlení je vysoce nad úrovní nihilistických rodičů.

Rodinná historie je vyprávěna z pohledu Rain, ta nemá vůli vytvářet ve svém divokém životě jakýkoliv řád (ať už jde o zaměstnání či stálý vztah), čímž odhaluje nechtěnou genetickou výbavu po své matce. Rain na základě vzpomínek nabízí pohled na rodinu v širším kontextu, poznává Fukeho (co v ní snad vzbuzuje léty potlačovanou lásku) a občas ji také ovládnou noční můry, jejichž obsah má reálný podklad, jak se nakonec ukáže. Pro celkový vývoj příběhu je však nejdůležitější její snaha vymámit z bratrů „valentýnské“ tajemství, před nímž se ji snaží léta uchránit.

Pro ostatní sourozence tak pochopitelně nezbylo v knize tolik prostoru a jsou zde pouze definovány jejich životní postoje, aniž by měli možnost prožívat stejně intenzivní momenty jako Rain. Přesto se i zde Endingové podařilo vytvořit uvěřitelné a originálně bizarní postavy. Společenství (pozůstalých) sourozenců si vytváří vlastní na okolním světě nezávislou komunikaci, kde používají vlastní přezdívky a oblíbené hlášky. Jejich pospolitost pak působí až dojemně ve chvílích, kdy jsou schopni si utahovat ze své nevydařené minulosti i neschopné matky a veškeré neúspěchy překrývají cynismem, který je pro knihu tak typickým. Vzniká tak originální efekt, kdy se postavy jeví navzdory svým pokleskům jako nadmíru sympatičtí hrdinové.

Absenci lásky nahrazuje touha po sexuálním uspokojení. Zde Endingová nezapře svou zálibu v místy až pornografickém líčení „(ne)milostného aktu“. Hrdinové jsou v tomto směru velice otevření, o sexuálních praktikách jsou schopni hovořit se stejnou samozřejmostí jako například o vaření. Pokud ovšem dojde na jejich vlastní soukromí, používají výrazy jako kopulace či penetrace, čímž dokonale ukazují svůj chladný a neosobní přístup k intimnímu sblížení. Nezvykle otevřené pasáže zde ovšem nejsou samoúčelné, což se ovšem nedá říct o eroticky podbízivém obalu knihy (ať už jde o přední stranu, či zvolenou ukázku).

Kniha „Po Valentýnu“ má komplikovanou formu, která musí samostatně vyobrazit dvě časově i místně odlišné prostředí, útržkovitě vyplnit prostor mezi nimi a ze všeho navíc vytvořit jednotný celek plynoucí k závěrečné pointě, která zpětně umožňuje jednotlivým obrazům nové vyznění. Přes všechny nástrahy kniha funguje skvěle, ať už se tváří jako kolektivní psychologická studie, romance bez lásky či rodinné drama.

K nejoriginálnějším momentům patří výjevy, kdy Rain „rozmnoží“ na zahradě sádrové trpaslíky nebo probírá s praktickým lékařem varianty své sebevraždy. V emotivně k prasknutí nabitém finále se Rain, Storm a Forrest vydávají do krizového centra, aby konečně zatočili se svou minulostí. Konec nedopadne podle jejich představ, má však dojemně absurdní vyústění, které je pro celý příběh symbolické. Tehdy svůj význam získávají slova prorockého faráře z úvodu i oblíbené řešení všech problémů jejich věčně nespokojené matky – „Musíme začít znova“.

Po vzoru Forresta, věčně hodnotícího dění kolem sebe školními známkami, si tato valentýnská deprese zaslouží jedničku s hvězdičkou.