Václav Marhoul natočil poněkud zpomalený válečný film, který překvapivě vůbec netrpí tím, že vznikl v české produkci.
Tobruk se řadí k tomu lepšímu, co v daném žánru v posledních letech vzniklo, a to zdaleka nejen v rámci domácí kinematografie. Film sice postrádá bořádnou bitvu , klasické hrdiny a v podstatě také nosnou zápletku, což mu ovšem neubírá na působivosti. Marhoul se totiž vůbec nesnaží vyprávět příběh, ale zachytit atmosféru. To sice jeho projekt vyčlení z nekonečných řad nevydařených evropských pokusů o hollywoodský válečný film, ale snímek pravděpodobně příliš nenadchne průměrné diváky, jejichž trpělivost těžce pokouší.
Pokud by byly jediným hodnotícím hlediskem mainstreamové americké filmy, Tobruk by selhal ve všech rovinách. Vše zde trvá několikanásobně déle, než je nutné, na první konflikt se čeká tři čtvrtě hodiny a hrdinové jsou jen anonymní figurky ve změti nekonečného čekání na konec války. Marhoul se ovšem klasickou formu na rozdíl od Svěráka a jeho Tmavomodrého světa rozhodl bojkotovat. A jeho záměr mu překvapivě vyšel. Tobruk tak nepůsobí jako odosobnělá učebnice historie, ale poctivá výpověď.
Tobruk je o válce, která probíhá tady a teď. Autor záměrně omezuje konkrétní informace na minimum. Diváky zbytečně nezavádí do historických souvislostí a postavy oprošťuje od jejich minulosti. Prostor zde není ani na milostnou linii, která je ve většině vysokorozpočtových filmů nutným zlem. Válka je totiž především záležitostí mužů, kteří ve skutečnosti měli jiné starosti než truchlit nad svým zlomeným srdcem.
Ačkoliv je z filmu zřejmá snaha o vyzvednutí jednoho hrdiny, i ten nakonec splyne v davu kolegů, kteří se pod nánosem písku stávají téměř neidentifikovatelnými. Tobruk je tak spíše kolektivní drama, ostatně stejně jako válka, jejíž výsledek taky nikdy nebyl zásluhou jednotlivců.
Diváky natěšené na bojové scény Tobruk pravděpodobně zklame. Ne, že by se zde vůbec nestřílelo, ale vše je pojato dosti „komorně“. Marhoul se dokonce úmyslně vzdává možnosti vykreslit nepřátelské vojsko, které se zde objeví pouze v jediné scéně. Žádný z protivníků navíc není zachycen v detailním záběru, takže působí jako masa bez lidského faktoru. Tedy přesně tak, jak by je měli vnímat vojáci na druhé straně barikády.
Dialogy sice přes všudypřítomný šum pouště občas zašustí papírem, nikdy však nepřerostou ve vyloženou trapnost či patos. Tobruk naštěstí dokáže vyprávět samotnými obrazy a zbytečnými slovy šetří.
Ať už se Václav Marhoul Tobrukem snažil informovat veřejnost o nepříliš známé epizodě druhé světové války či naplnit své ambice, vytvořil film, za který by se nemusel stydět ani zkušenější režisér. Ono natočit v dnešní době válečný film s neznámými herci, kterému jde o více, než nalákat do kin davy platících diváků, vyžaduje téměř stejnou odvahu jako narukovat do války.
