Knižní předlohy Michala Viewegha se chopil italský režisér
Robero Faenza a z Případu nevěrné Kláry se stal doslova případ pro
začínajícího kata.
Nezkrotná Nina
Přestože se ke konzumentům bestsellerů Michala Viewegha neřadím, uznávám, že má v české literatuře oprávněné místo podobně jako Broadway a Hybernia na domácí divadelní scéně. Případ nevěrné Kláry je ovšem tak nešťastným výtvorem, že může pohled na masovou literární tvorbu tohoto autora trvale poškodit. Vždyť kdo by sáhnul po knize spisovatele, jehož postavy na plátně promlouvají frázemi z česko-italské konverzace pro začátečníky?
Viewegh po italsku zůstal daleko za úrovní všech adaptací, kterých se ujali domácí filmaři. Těžko říct, zda-li za to může jižanský temperament nebo obsah knihy, která působí, jakoby se na trhu objevila v minulém tisíciletí, ačkoliv od jejího vydání uplynulo pouhých pět let.
Dokonce ani Bestiář, jehož předloha byla z obdobné kategorie literatury, ve své filmové verzi nepůsobil tak sterilně. Neobjevný příběh o vášni a žárlivosti totiž v podání Roberta Faenzy působí spíše jako teoretická stať kolegia frigidních docentek, než sonda do sexuálního podvědomí skutečných lidí.
Případ nevěrné Kláry líčí Prahu přesně tak, jak ji vidí producenti italských pornofilmů. Vše se odehrává výhradně v první městské části, kde filmoví hrdinové obsadili byty, které jsou v Česku určeny poslancům nebo mafiánům. Těžko říct, jak si na podnájem vydělává Luca, který přes den učí děti ve školní tělocvičně hudební výchovu a po večerech dělá DJe v poloprázdném klubu.
Pozoruhodný je také způsob, jakým ve filmu plném unylých figurek dojde ke konfliktu. Luca z ničeho nic získá dojem, že je chorobně žárlivý, a až poté ke svému jednání hledá příčinu. Ve skutečnosti by to přitom bylo právě naopak. Ale už po pár záběrech je zřejmé, že Případ nevěrné Kláry se odehrává zcela mimo rovinu obecně přijímané logiky.
Poněkud nepochopitelné je obsazení hlavních ženských rolí, v nichž se objevily tři stejně okouzlující blondýny. Nebýt zpackané plastické operace na obličeji jedné z nich, mohlo snadno dojít k záměně. Na natáčení určitě jen tak nezapomene Pavlína Němcová, která pod vidinou vzkvétající filmové kariéry odhodila veškeré zábrany a dokonce i kalhotky.
V Případu nevěrné Kláry se hodně souloží a ještě více mluví. A naprosto dekadentní okamžiky nastávají ve chvílích, kdy se tyto dvě činnosti spojí. Kdyby postavy verbální uspokojování zaměnily za orální, mohlo z toho být alespoň průměrné porno. Roberto Faenza však proti své vůli vytvořil podprůměrnou komedii, v níž si hrdinové v nevhodnou chvíli berou do ústa Danteho i Kafku.
Přes střižnu dokonce prošlo tolik působivých záběrů, že se z Faenzova snímku může stát nesmrtlená kultovní podívaná. Nezapomenutelná je scéna, při níž se Luca snaží spáchat sebevraždu pádem ze schodů (jejichž počet je rozhodně jednociferný), načež jeho stav v následujícím záběru komentuje lékařka slovy: „Je zázrak, že to přežil.“ A o zázraky v tomto filmu opravdu není nouze. Čert ví proč se celého toho kolotoče nesympatických postav, které se z dlouhé chvíle snaží analyzovat žárlivost, musí zúčastnit chudák sirotek věčně s sebou tahající harmoniku.
Nebýt jména Michala Viewegha v titulcích, Případ nevěrné Kláry by se k českým divákům nedostal ani prostřednictvím DVD. Jeho uvedení do kin může být krutým prozřením pro všechny ty, kteří měli italskou kinematografii dosud spojenou výhradně s Fellinim a Antonionim. Případ nevěrné Kláry nakonec není ničím významnějším, než důkazem toho, že špatné filmy vznikají všude na světě. A pan Viewegh si po této zkušenosti snad uvědomí, že ne každý, kdo má peníze na vykoupení jeho autorských práv, to s ním myslí dobře…
