Prach sedá na televizní ovladač

„Když přijdu domu po těžkým dnu v práci, s tím, že konečně zažiju ňákou legraci, rozvalím se do křesla a pustím televizi s nadějí, že všechna únava rychle zmizí…“, tvrdila skupina Chaozz v době, kdy televizní program ještě nabízel alespoň nenáročnou zábavu. Dnes je to spíše poctivé utrpení. Televizní obrazovky ovládla vlna domácí seriálové tvorby, která je ve své podstatě stejně naivní jako publikum, co ji svou přízní vytrvale podporuje.

Něco tady nehraje. Ze všech stran slyším nářky nad zoufalou programovou nabídkou, která se nějakým záhadným způsobem snaží na vykonstruovaných a nekonečně prodlužovaných zápletkách skrze naprosto nepřesvědčivé postavy a nereálné dialogy sdělit něco o současné společnosti, jejích problémech a zejména o životě samotném. Osobně ve svém okolí neznám jediného člověka, který by této formě zábavy holdoval, byť se nachází v cílové skupině, jíž jsou všechny ty ordinace, křehké vztahy a další ošklivky určeny. Peoplemetry však vypovídají o něčem jiném. Ať už tedy diváci své poklesky tají či měřiče zprostředkovávají zkreslené údaje, jedna věc je jistá – jsou to právě peoplemetry, které jsou pro vysílací schéma směrodatné.

Televize tak seriálovým fanouškům vycházejí maximálně vstříc. Bohužel však přitom pozapomněly na všechny své ostatní diváky. Pokud tedy patříte k obdivovatelům „příběhů, které by se mohly stát i vám“, máte neuvěřitelně bohaté spektrum výběru sahající od tradiční nemocnice na kraji města přes nemocnici v růžové zahradě až po nemocnici plnou velmi křehkých vztahů. Pokud se ovšem řadíte mezi jedince, pro něž jsou duchaplná slova „Můj svět je tvůj a tvůj svět je můj“ jasným signálem, že nastal nejvyšší čas přepnout (respektive vypnout) televizi, nemáte moc na vybranou.

Televizní stanice v rámci neutuchajících bitev o diváckou přízeň došly k závěru, že proti seriálu se dá bojovat jedině jiným seriálem a nejlépe takovým, který se od konkurence příliš neliší, aby to měli diváci jednodušší. Veřejnoprávní televize jim ve všedních dnech věnuje dva večery a komerční stanice jimi pohodlně zaplní hlavní vysílací čas od pondělí do čtvrtku. Není tedy divu, že jsou mezi námi i tací, kteří dilema, zda-li sledovat Ordinaci v růžové zahradě či Velmi křehké vztahy, musí řešit tím, že si jeden ze zmiňovaných seriálů nahrají na video, čímž si vytvoří dvě a půl hodiny plné těch nejupřímnějších emocí.

Domácí publikum po původních seriálech prahlo odjakživa. Tehdy ovšem jejich postavy nemluvily tak kostrbatě a tvářily se přirozeně, takže diváci skutečně mohli nabýt dojmu, že se opravdu dívají na skutečný život. Dnes stačí postavit dva herce z provinčních divadel před zelenou stěnu a rázem máme na obrazovce přesvědčivý příběh z lékařského prostředí. Právě příběh je tím, co současná tvorba nejvíce postrádá. Dřívější seriály měly jasně definovaný konec, kam postavy po dvanácti dílech dospěly a nebyla potřeba domýšlet další pseudozápletky. V současné době je však délka seriálu přímo úměrná divácké sledovanosti, takže žádná celková koncepce děje neexistuje a postavy diskutují o nesmyslech a střídají partnery tak dlouho, dokud mají své věrné diváky. Většina televizní produkce se navíc ani za skutečné seriály považovat nedá, protože svou délkou několikanásobně převyšují počet dílů definující formát televizního seriálu. Ovšem řekněme si upřímně, „původní seriál TV Nova“ vypadá v televizním programu mnohem atraktivněji než „telenovela s nejasným počtem pokračování“.

Seriáloví herci patří podle pochybných anket k nejoblíbenějším tvářím televizní obrazovky (pochopitelně hned po Lucii a Rayovi) a není tedy divu, že je komerční stanice svým divákům předhazují při všech možných příležitostech. Zaplňují jimi své druhořadé pořady (Volejte Novu, Hádej, kdo jsem?) a ty nejšťastnější z nich obsadí i do svých reklamních upoutávek. Představa, že na mě během sledování čehokoliv může kdykoliv vykouknout neodolatelně se usmívající Adéla Gondíková či plazící se Sandra Pogodová mě vyloženě děsí a je hlavním důvodem, proč je lepší televizi raději vůbec nezapínat.

Před časem jsem přestal číst televizní program, protože jednoduché vysílací schéma ošklivka+čtvrť+místo někde, ordinace+vztahy, ošklivka+místo někde, ordinace+vztahy a nemocnice už znám nazpaměť. Televizní obrazovka tak namísto mé pozornosti přitahuje tak maximálně prach. Pokud je jím pokryt i televizní ovladač, očividně něco nebude v pořádku.