Poslední plavky z filmového dna

Rozmarná letní komedie v hlavní roli s Petrem Čtvrtníčkem, digitálním sumcem, Budweiserem a Hermelínem je spíše k pláči než ke smíchu. Poslední plavky nejsou špatný film. Poslední plavky jsou tím nejkatastrofálnějším pokusem o film, nešťastným zářezem do kariéry každého, kdo se na něm podílel a devadesátiminutovým utrpením pro všechny, kdo se na tuto zoufale nevtipnou záležitost vydržel dívat až do konce.

Zabít, sežrat, vysrat...a znovu sežrat.www.posledniplavky.cz

Při sledování Posledních plavek se snad ani nechce věřit, že tohle mohl někdo myslet vážně. Film nemá hlavu ani patu a z děje, násilně poslepovanému z nepřesvědčivých výstupů naprosto nereálných figurek, se marně snaží vytěžit pár vtipů. Těch je ovšem zoufale málo, což je na údajnou komedii hodně špatné skóre. A to tím spíš, že tvůrci navíc nabyli dojmu, že pokud je něco zábavné jednou (probíjející pípa), bude to zábavné i popáté. Není.

Existuje humor inteligentní, humor méně inteligentní, humor lidový a někde na opačném konci stupnice se nachází „humor“ Posledních plavek, který opravdu není vtipný ani trochu. Vančura, na kterého se tvůrci svým filmem odvolávají, se musí otáčet v hrobě.

V ústředí zde stojí Petr Čtvrtníček se svým značně okoukaným hereckým projevem. Přesto je jeho přítomnost na plátně tím jediným, co dokáže pár diváků udržet při pozornosti. Pokud jsou tedy mezi námi i tací, ve kterých samotné jméno Petr Čtvrtníček vyvolává salvy smíchů a jeho reklama na Vodafone jim přišla vtipná i po osmistém zhlédnutí, pravděpodobně stráví bez větší újmy i Poslední plavky.

Ostatní představitelé by se svými exhibicemi neprošli ani přes přijímací zkoušky na DAMU. Jejich nepřesvědčivé výkony jsou však značně podpořeny špatným scénářem. Pokud tedy ovšem vůbec nějaký scénář existoval a celý film není jen improvizací vzniklou přímo na place, jak by se mnohdy mohlo zdát. Dalo by se říct, že nejpřesvědčivější výkony zde předvádí hojně zastoupené produkty sponzorů. Některé scény jim byly dokonce napsány přímo „na tělo“, aniž by měly pro děj jakýkoliv význam.

Trestuhodné je i technické ztvárnění. Kamera je na úrovni dítěte, které dostane pod stromeček digitální kameru a zkouší, co za divy se s ní dá dělat. O kvalitách filmu také dosti vypovídá fakt, že záběry, jdoucí za sebou bez časové, změny mají pokaždé jiné světelné podmínky a absolutně na sebe „nepasují“. V extrémních případech je pak při prostřihu obrazu na jedné straně rybníka jasný den, zatímco na druhé už se stmívá. Jako pěst na oko zde pak působí digitální efekty, které by si nezasloužily pochvalu ani před deseti lety.

Ačkoliv má film pouhých devadesát minut, od prvních minut drhne a po chvíli se rozplizne do nekonečné jednotvárné podoby. Navíc zde neexistuje žádný vývoj, pokud jde o samotný příběh i postavy a gradaci zde zajišťuje pouze zrychlující se protivná hudba, která je ve skutečnosti jen desetivteřinovým donekonečna omílaným motivem.

Jediným přínosem Posledních plavek je dvojí ponaučení, které nechtěně přináší. Jednak dokazují, že mezi televizní reklamou a celovečerním filmem je propastný rozdíl a dále varují sponzory, jak špatně mohou své peníze investovat.

Rozmarná letní komedie mě nakonec pobavila jen jednou a musel jsem si počkat až do závěrečných titulků. Tam jsem se dozvěděl, že k realizaci Posledních plavek bylo zapotřebí i druhého natáčecího štábu, což je na film působící jako by ho parta amatérských nadšenců splácala za jediný víkend opravdu překvapivým zjištěním.

Poslední plavky by obstály maximálně jako prodloužená epizoda hodně špatného televizního seriálu, uváděného v nočních hodinách. Jejich přínos pro českou kinematografii ji asi stejný, jako přítomnost plavek na nudistické pláži. Tvůrci pro tyto plavky nemohli zvolit snad trefnější přívlastek, jímž svůj výtvor odsoudili na samotné dno žebříčku filmových kvalit, kde se právě na poslední pozici bude moc vyjímat.