Loni mělo v kinech premiéru
třináct českých celovečerních hraných filmů. Pět z nich je schopných
domácí kinematografii důstojně reprezentovat. Zbytek by při svém uvedení
v zahraničí způsobil spíše mezinárodní ostudu než obdiv. Ačkoliv loni
kinematografie spěla od vrcholu ke dnu, filmaři se paradoxně dočkali
několikanásobného navýšení státní podpory a filmová tvorba se tak stala
oblíbeným koníčkem nadšených amatérů.
Dostat scénář na filmové plátno již v mnoha případech není pouze otázkou talentu. Občas k tomu postačí pouze tvůrčí ambice, pár kontaktů na správných místech a v neposlední řadě pochopitelně příspěvek ze státního rozpočtu. K úspěchu pak vede osvědčený návod – film by měl být zábavný a přitom musí obsahovat i „závažnější“ sdělení. Ideálním řešení je tak „tragikomedie“, oblíbený termín, jímž se u nás označuje cokoliv, co nemá hlavu ani patu. Komický je nakonec pouze tvůrčí záměr o univerzální film a tragický ve většině případů výsledek.
Současné české snímky se snaží diváky nalákat spíše na známé tváře než samotný obsah. Stačí obsadit Ivana Trojana, Tatianu Vilhelmovou (rovnou dvakrát) a pak třeba pro změnu opět Ivana Trojana. Ačkoliv se jedná o kvalitní herce, neustálé obsazování do podobných rolí jim je spíše ke škodě, protože ustrnou v neměnné póze a divákům se dříve či později zprotiví. Herecký projev ovšem také vypovídá o kvalitách režiséra. Zatímco Jan svěrák ve Vratných lahvích dokázal Jiřího Macháčka zkrotit, Jan Hřebejk mu v Medvídkovi ponechal volný prostor, takže film vypadá jako přátelské setkání ochotnického spolku, při němž byl náhodou přítomen kameraman. Obdobně to platí i pro Ivana Trojana, který ve filmu Jiřího Vejdělka opravdu hraje Václava, zatímco v Medvídkovi je pouze Ivanem Trojanem.
Důsledkem velmi zúženého žánrového spektra a neustálým obsazováním stejných herců je většina českých filmů k nerozeznání. Pokud se některý dostane do diváckého podvědomí, je to tím, že je buď extrémně špatný (Crash Road, Poslední plavky) nebo mimořádně drahý (Bathory, Tobruk).
Vratné lahve Jana Svěráka a Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále byly s úspěchem uvedeny i v zahraniční distribuci. Na renomované filmové festivaly pronikly i Tajnosti Alice Nellis, Pusinky Karin Babinské a Roming Jiřího Vejdělka. Pokud však ve filmovém světě zazněla zmínka o České republice, bylo to ve spojitosti s irským hudebním filmem Once, na jehož úspěchu má výrazný podíl česká zpěvačka Markéta Irglová, po níž však doma neštěkne ani pes.
Rok 2007 však ukázal mnohem lépe odvrácenou tvář českého filmu. Hřebejk a Vorel dokázali, že pokud máš pár správných přátel, dá se natočit i telefonní seznam. Ať už jde o jak jinak než tragikomické osudy třicátníků (Medvídek) či naivní pohled na sprejery (Gympl), výsledek je podobný - změť nesourodých a za každou cenu vtipných divadelních scének drží pohromadě jen samotná vůle autorů.
Pravé filmové peklo však přišlo až s nástupem Posledních plavek a Crash Road, tedy snímků právem odsouzených k zapomenutí, dokazujících smutnou realitu, že filmařina se stává oblíbenou činností ambiciózních nadšenců, kteří by v jakémkoliv jiném oboru těžce pohořeli.
Pokud bude státní rozpočet k filmové tvorbě nadále tak štědrý jako dosud, čekají diváky v kinech těžké chvíle. Letos do Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie začnou plynout další příspěvky. Své příjmy z reklamy zde bude po přechodu na digitální vysílání odevzdávat Česká televize (která původně měla od nového roku reklamu ze svého vysílání odstranit) a na filmy se tak k dosavadním 200 milionům dostane ročně o dalších 150 milionů korun více. V roce 2008 se tak díky vydatné finanční podpoře do kina chystá rekordních 31 tragikomických snímků.
Poroste-li domácí produkce stále tak strmým tempem, brzy u nás bude více nových filmů než diváků. Většina z nich bude totiž díky příznivým podmínkám natáčet svá vlastní díla. Nikdy to nebylo snazší…
Žebříček českých filmů roku 2007 z pohledu filmového diváka
1. Pusinky (r. Karin Babinská)
Karin Babinská dokazuje, že teenageři nemusí řešit jen dilema, zda-li dát přednost snowboardingu či raftování, ale mají i opravdové problémy. Iška, Karolína a Vendula jsou na počátku své prázdninové cesty nejlepšími kamarádkami. Do vysněného cíle však musí dospět každá zvlášť. Přestože jsou Pusinky filmovým debutem, díky talentu režisérky a třem nadějným herečkám (Nováková, Doležalová, Nesvačilová), jsou Pusinky přesvědčivější než snímky zkušenějších filmových tvůrců.
2. Vratné lahve (r. Jan Svěrák)
Příběh vysloužilého učitele, který s odchodem do důchodu chytá svůj druhý dech, dojímá i baví zároveň. Dokonalé celistvosti Svěrákových dřívějších snímků však bohužel nedosahuje. Vratné lahve se odehrávají v nudné současnosti a Svěrák se tak připravil o vykreslení dobové atmosféry, kterou dokonale využil v Obecné škole či Koljovi.
3. Tajnosti (r. Alice Nellis)
Tajnostmi Alice Nelllis potvrdila, že patří mezi nejnadějnější domácí filmové tvůrce. K vytvoření dramatickéoh diváckého zážitku ji stačila jedna ženská postava bloudící během jediného dne mezi svými blízkými, stejně jako ve vlastním svědomí. Tajnosti jsou také důkazem toho, že cit Alice Nellis pro výběr filmové hudby nemá v domácí tvorbě konkurenci.
4. Roming (r. Jiří Vejdělek)
Největší přínos Romingu spočívá v tom, že je prvním filmem, který se na Romy nedívá skrze prsty a nesnaží se samoúčelně poukazovat na jejich diskriminaci a tíživé sociální prostředí, jako tomu v českém filmu bylo dosud. Roming je především vydařenou komedií a prostřednictvím nepodbízivého přístupu toho nakonec o romské mentalitě prozradí více, než Džamila Stehlíková a její snahy o integraci národnostních menšin.
5. Václav (r. Jiří Vejdělek)
Jiří Vejdělek letos dostal do kin dva filmy. Na obou spolupracoval se scénáristou Markem Epsteinem a Roming i Václav patří k tomu lepšímu, co u nás letos bylo k vidění. Václavovi by však namísto kinosálu slušela spíše televizní obrazovka. Ivan Trojan zde v roli lehce retardovaného Václava tropí jednu vylomeninu za druhou…a to je v podstatě celý obsah filmu, který kdyby se namísto Václava jmenoval Ivan, diváci by aspoň lépe tušili, co je čeká.
6. Chyťte doktora (r. Martin Dolenský)
Michal Malátný prožívá tři variace na téma manželské nevěry. Chyťte doktora má sice tři začátky, ale konec v podstatě žádný. Láká tak aspoň na filmové triky, jimiž se tvůrcům podařilo naklonovat Tatinu Vilhelmovou a humor, který překvapivě není nechtěný, jak je tomu v případě mnohých českých „komedií“.
7. Gympl (r. Tomáš Vorel)
Gympl Tomáše Vorla chvíli vypadá jako návod pro začínající graffiťáky, jindy zase jako besídka divadla Sklep na téma „Vzpomínky na školní léta“. Ani v jednom případě však není zřejmé, co tím chtěl Vorel říci. Mezi největší fanoušky Gymplu určité patří Tomáš Vorel jr. Nebýt režisérských ambicí jeho otce, ve filmu by se nikdy neobjevil.
8. Kvaska (r. Mirjam Landa)
Touha je síla, kámo, zpívá v ústřední písni Dan Landa. Tato síla však byla tím jediným důvodem ke vzniku Kvasky. Kdyby byla Mirjam Landa alespoň z poloviny tak schopná režisérka jako její muž hudební skladatel, výsledek mohl dopadnout podstatně lépe. Kvaska sice působí jako reklama na divadlo Kalich, ale touha je prostě síla…
9. Medvídek (r. Jan Hřebejk)
Jan Hřebejk ve svém kolektivním dramatu o zhoubném vlivu lží v generaci současných třicátníků dokazuje, že již definitivně ztratil svůj režijní um a dokonce i soudnost, když svůj film přirovnal k Americké kráse. Hrdinové Medvídka diskutují více, než je zdrávo, a diváci jim nevěří ani slovo. Tyto postavy totiž nenapsal sám život, ale Hřebejk s Jarchovským.
10. Bestiář (r. Irena Pavlásková)
Irena Pavlásková definitivně pohřbila své renomé, když si pro svůj návrat zvolila adaptaci nejhorší knihy, která u nás v devadesátých letech vznikla. Dokonale pitomá hrdinka (předlohou je sama Bára Nesvadbová) se po sérii neúspěchů v lásce rozhodne zneužívat muže. Nakonec však pochopitelně skončí v jejich posteli. Takže vlastně není zřejmé, kdo koho zneužívá…
11. Maharal – Tajemství talismanu (r. Pavel Jandourek)
Film, jehož ambice byly téměř tak velké, jako průšvih, kterým se nakonec stal. Skloubit legendu o golemovi s pražskou povodní v roce 2000 vyžadovalo opravdu spoustu fantazie. Maharal, podpořen děsivými hereckými výkony, ve svém vyprávění popírá zákony logiky a v závěru přichází s geniálním odhalením – legendární kámen mudrců se nachází v Praze na veřejně přístupném místě za dveřmi, jichž si z nepochopitelného důvodu 400 let nikdo nevšimnul.
12. Poslední plavky (r. Michal Krajňák)
Unylá komedie z prostředí českého rybníka o honu na monstrsumce je zoufale málo vtipná, amatérsky natočená a po devadesáti minutách maximálně otravná. Jediným přínosem Posledních plavek je skutečnost, že dokázali to, co si mnoho z nás již dříve myslelo – Petr Čtvrtníček patří do televizní reklamy a celovečerní film neutáhne.
13. Crash Road (r. Kryštof Hanzlík)
Kryštof Hanzlík natočil nejvtipnější film roku. Jeho záměrem však bohužel bylo poukázat na nespravedlivý osud, který se zle zachoval k Veronice, jejímž jediným smyslem na tomto strašlivém světě je to, že se stává obětí sexuálních představ každého, koho na své cestě za hledáním dobrých lidí potká. Agáta Hanychová je stejně špatná herečka jako Kryštof Hanzlík režisér a Crash Road se tak stává synonymem pro filmový odpad.
