Jean Dominique Bauby
v životě nepoznal neúspěch. Nyní se jeho nehybné tělo nachází
v lékařském zařízení, odkud nevede cesta zpět. Z těla hlavního hrdiny
filmu Skafandr a motýl přežilo pouze
oční víčko, které tvoří spojnici mezi jeho nositelem a zbytkem světa. Jakkoliv
zní námět snímku depresivně, jeho snahou není diváky dojímat. Přestože happy
end se zde pochopitelně nekoná, východiskem je překvapivě naděje.
Mezi soucitem a obdivem je tenká hranice, kterou je nesnadné definovat. Skafandr a motýl to dokázal a právě přechod od bolestného politování k nadšenému smeknutí vystihuje cestu, kterou divák během nazírání na Baubyho urazí. Film Juliana Schnabela je jedním z mála, který se nesnaží o vyprávění příběhu, ale spíše o vystižení neměnné atmosféry, ve které hlavní hrdina ustrnul. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu zde pochopitelně pro žádný příběh ani není logický prostor.
Ačkoliv fyzicky se Jean Dominigue potácí v každodenním stereotypu mezi fyzioterapiemi, péčí ošetřovatelek a případnými návštěvami, o to bohatší je jeho vnitřní svět. Při nečekané mrtvici sice přišel o veškerý svůj cit i smysl života (jak ho dosud chápal), mimo své oční víčko si však zachoval dva triumfy – fantazii a paměť.
Zlomové uvědomění se tak odehraje v mezidobí, kdy pacient díky důmyslnému systému své nebývale vytrvalé řečové terapeutky přejde od vzkazu „chci zemřít“ k „děkuji“. Systém komunikace spočívá v tom, že Jean Dominique reaguje mrknutím oka na do nekonečna opakované řady písmen, z nichž postupně staví slova, věty a díky bezmeznému odhodlání dokonce i knihu. Právě neustále drmolené schéma písmen tvoří poněkud otravnou zvukovou kulisu, která dokonale vystihuje Baubyho omezené vnímání světa.
Julian Schnabel zprostředkovává průnik do mysli Jeana Dominiqua skrze důmyslné snímání kamery napodobující nazírání jeho pohledem. První třetina filmu se tak odehrává výhradně přes hrdinovo oko, ke kterému v detailech promlouvají ošetřovatelé. K rozostřenému obrazu zní jeho vnitřní hlas, který ovšem slyší pouze on sám, jak později zjišťuje. Skutečnou tvář osudem těžce zkoušeného hrdiny tak spatříme až ve chvíli, kdy si svůj stav plně uvědomuje, a odhodlává se komunikovat s okolím. Tehdy i kamera opouští jeho oko a přibližuje se klasickému snímání ve větších celcích.
Počáteční skepsi střídá odlehčení v podobě vnitřního komentáře, který je navzdory tíživé realitě plný cynického humoru. Ten nikdy nevyústí v absurdní nadsázku, ale spíše se drží ve smířlivé rovině. Decentně jsou většinou pojaty i obrazy líčící lékařskou péči v hospici.
Ve skutečnosti Jean Dominigue téměř neopustí nemocniční pokoj, který pro něj symbolizuje skafandr, v němž zůstal uvězněn. Sterilní všednodennost film vyvažuje fantaskními vizemi, v nichž může hlavní hrdina opustit tíživou realitu a stejně jako motýl v názvu procestovat celý svět. Od popisné symboliky však není daleko ke kýči, kam snímek občas bohužel sklouzne.
Příjemnou odbočkou z neměnného prostředí jsou retrospektivy líčící hrdinovu (téměř) bezstarostnou minulost, z nichž nejpůsobivější je nevydařený výlet na poutní místo v Lourdech, které ve zdejším podání působí spíše jako laciná verze Las Vegas a symbolicky tak zpochybňují zázrak, s jehož nereálností se již Bauby smířil.
Skafandr a motýl je možná jedním z nejpomalejších filmů všech dob a od diváka vyžaduje podobnou míru trpělivosti a koncentrace, s jakou se ve skutečnosti musel potýkat sám Jean Dominique Bauby, když se o svém osudu rozhodl „odmrkat“ knihu, na jejímž základě film Skafandr a motýl vznikl. Pokud si při jeho sledování uvědomíme, že za dobu jeho promítání vznikl patrně jediný odstavec knihy, je už tak intenzivní zážitek z vítězství lidské vůle ještě efektivnější.
