Iva Bittová běží o život...

...v manýristických Tajnostech Alice Nellis

Tajnosti jsou bezesporu kvalitním českým filmem. Ale jedná se opravdu o událost roku, za kterou jej mnohé kritiky označují? Pokud lze film charakterizovat jedním slovem, pak je to manýrismus vycházející z teatrální stylizace a symbolických motivů. Tajnosti jsou tak namísto jedné dějové linie rozpolceny do řady podbízivých obrazů. Ty mají občas své opodstatnění, občas pouze nepřekáží a občas bijí do očí.

Alice Nellis si ve svých dvou předchozích filmech (Ene Bene a Výlet) vytvořila specifický styl charakteristický výborným hořkosladkým humorem a vykreslením uvěřitelných postav, se kterými bylo snadno se ztotožnit. Tentokrát se snaží do filmu propašovat něco navíc, což je možná na škodu věci. Výlet považuji za jeden z nejlepších českých filmů (přinejmenším) posledního desetiletí. K dokonalosti zde scházel jeden zádrhel, jímž byla neopodstatněná scéna, která měla za úkol posunout děj, když už byly vyčerpány všechny možnosti jednání hlavních hrdinů (jedná se o scénu, kdy rodina pomáhá vytáhnout auto z bláta). A Tajnosti přesně takto pracují od začátku do konce. Hlavní postava je tady tentokrát pouze jedna a musí se pěkně ohánět, aby utáhla celý film. K tomu ji pomáhají nekonečné jízdy autem či epizodní příhody. Pokud je Nellis někdy ve své kůži, pak je to například scéna, kdy realitní agentka nabízí dětský pokoj neplodnému páru. Takových okamžiků je zde však poskromnu.

Z Tajností mám rozporuplný dojem. V podstatě jim nemůžu nic zásadního vytknout, přesto jsem po shlednutí filmu pocítíil, spíše zklamání. Jednu věc Alici Nellis nelze zapřít, a to že umí pracovat s hudbou jako nikdo jiný va našich podmínkách. Hudba je pečlivě zvolená (ať už jde o Ninu Simone či vlastní filmovou hudbu), obraz nejen dokresluje, ale posunuje jej do jiné roviny. O to více pak zamrzí, když se místy hudbu naprosto vytrácí a film tak působí staticky.

Film lze s jistou mírou nadsázky označit za experimentální. Tvůrci rezignují na diváckou zkušenost a servírují mu sled obrazů, o jejichž významu na plátně snad netuší ani samotná hrdinka. Tajnosti tak trpí jistou rozpolceností - na jednu stranu se odvíjí střídmý příběh hlavní hrdinky, která si musí udělat v životě jasno, na stranu druhou je její cesta narušována uměleckými intermezzi. Nejednoznačně vyznívá i samotné pojetí filmu - v jednu chvíli oceňuji originální filmovou řeč, která je v zápětí vystřídána neuvěřitelně prvoplánovitými obrazy (například scéna, kdy se hrdinka vrací z gynekologické ambulance a v tramvaji je následně atakována dojemnými pohledy všudypřítomných dětí).

Tajnosti se nejvíce podobají tři roky starému debutu Julia Ševčíka Restart. V obou případech stojí v centru dění hrdinka, která má pár hodin na to, aby dala svůj zpackaný život do pořádku. Oba filmy navíc dokresluje výrazná obrazová stylizace a nejednoznačný styl vyprávění. Sylva tehdy musela do večera napravit důsledky svého aprílového žertíku. Julie z Tajností je o generaci starší, tudíž má mnohem větší starosti a zodpovědnost za své jednání. V jendom dni hledá cestu jak ven z manželského stereotypu a přitom neztratit vlastní dústojnost. Má na to čas přesně do sedmi hodin, kdy se zavírá gynekologická ambulance. V totmo srovnání vychází vítězně Restart, protože forma slouží příběhu. U Tajností je tomu naopak.

Tajnosti se skrze nejrůznější motivy, symboly i rekvizity snaží obsah posunout do obecné roviny a více než o život samotné hrdinky zde jde o vztah rodičů s dětmi. Film je dotažen do detailu...ovšem pouze pokud by byl rozdělen do pětiminutových etud, při jejichž dokonalosti se zapomnělo na to, jak budou vypadat v celku. Výsledný dojem je asi takový, jako když musíte za dvě hodiny proběhnout obrazovou galerií, kde jsou vedle sebe vystaveny exponáty všech uměleckých slohů.