Zatímco Bohdan Sláma nedávno
tvrdil, že každý někoho potřebuje, Jan Prušinovský ve svém debutu František je
děvkař hlásá, že každý se s někým potřebuje vyspat.
Nový přírůstek české kinematografie, na němž není název zdaleka tou největší slabinou, se snaží na osudu Františka Soukenického přehodnotit význam slova děvkař a dokázat, že v podstatě všichni ve svých životech tápou a jediné povyražení jim poskytují chvíle sexu. Celý příběh je jednou velkou záhadou, kde hlavní hrdinové několikrát mění své postoje, aby nakonec skončili ve stejně neřešitelné situaci jako na samotném počátku.
Ve výsledku se tak diváci dozvědí, že muži jsou určeni k tomu, aby světem šířili své sémě a ženy nerozhodnými a zoufalými chuderami, které navíc nemají špetku vkusu, když usilují o Josefa Poláška. Ten zde plní jakousi roli českého Don Juana, pro něhož mají z nějakého záhadného důvodu všechny přítomné ženy slabost. Jakkoliv může název znít „slibně“, František je nakonec tím nejžalostnějším děvkařem v dějinách filmu, který střídavě usiluje o svou bývalou ženu a nahání studentku autoškoly, kam v rámci svého kariérního sestupu degradoval. Pokud má někdo o sex appealu Josefa Poláška stále pochybnosti, zajisté jej přesvědčí scéna, v níž se prochází nahý po kuchyni, která je stejně tak sexy jako nedávno zveřejněné snímky Jiřiny Bohdalové.
Prušinovský je nakonec stejně efektivním režisérem jako František děvkařem. Ačkoliv se ve filmu objeví několik vydařených scén, celkově jej potápí skutečnost, že neví, co chce sdělit. Už po pár minutách se ukazuje, že hledat jakoukoliv logiku v motivaci postav stejně jako očekávat vývoj v příběhu je naprosto zbytečné. Polášek je stejně nepřesvědčivý ať už se kaje za své činy nebo vysílá svůdné pohledy a Ela Lhotská v roli jeho bývalé ženy mění své postoje v závislosti na počasí. Jediným, kdo je tak celých 90 minut sám sebou je Františkova matka, která z povzdálí organizuje jeho život. Proč však třicet let tajila smrt svého muže je jednou z velkých záhad, která film posouvá z žánru komedie do mystického thrilleru hraničícím s krajními mezemi lidského chápání.
František je děvař sice stojí o několik kategorií výše než letošní domácí debuty (Taková normální rodinka, Bobule, Kuličky), o to více však překvapí, jak nenápaditá až odfláknutá realizace zabíjí i ten malý potenciál, který film ve své literární podobě mohl mít. Neustálý vnitřní monolog většinou popisuje věci, které by měly být zřejmé z obrazu, a většina scén končí dříve, než vůbec něco svým obsahem stačí sdělit. Pokud by šlo o zasloužilého režiséra, dalo by se hovořit o „uměleckém stylu“. V případě debutanta Prušinovského je to však čistě výsledek neschopnosti, ať už jde o samotné vyprávění či snahu o společenskou výpověď.
Filmu na atraktivitě příliš nepřidá ani kamera, která mechanicky střídá statický záběr postav sedících u stolu se scénami skrze čelní sklo jedoucího automobilu. Nic však bezradnost filmu nevystihuje lépe než otravná hudba, která svými několika málo tóny obraz zaplní kdykoliv postavám dojde řeč.
Zhlédnutí filmu význam jeho poněkud zavádějícího názvu neodhalí. Naopak přidá ještě spoustu dalších neřešitelných otázek. František je nakonec namísto děvkaře obyčejným lůzrem. A nejsmutnější na tom všem je, že je v tom naprosto nevinně.
