BESTiář

Proč (ne)adaptovat knihu, která je dobrá tak k podložení stolu

Otázka nezní, zda-li je Bestiář dobrý nebo špatný film (přičemž správná je druhá z nabízených možností), ale co přimělo tvůrce v dnešní době adaptovat literární brak z devadesátých let. Film je to tak nevydařený, až se tomu snad nechce ani věřit. Kámen úrazu tkví samozřejmě v předloze, která je čímkoliv jiným, jen ne dramatickým příběhem.

Kniha obsahuje všechny neduhy české čerstvě porevoluční literatury - prázdnotu se snaží překrýt leskem. A tudíž jsou zde všechny postavy krásné a zajištěné, obývají luxusní prostory, cestují po celém světě, jak se jim zachce, mají jen samá atraktivní zaměstnání (psychologové, makléři, novináři a dokonce se objeví i ministr!). S podprůměrnou předlohou si bohužel neporadila ani Irena Pavlásková a knihu jen otrocky převypráví za použití těch nejbanálnějších filmových prostředků, jako je vnitřní hlas hlavní postavy, který zde zní přinejmenším třetinu filmu a zbytečně komentuje situace, se kterými se režisérka nedokázala nijak originálněji vypořádat. Naprostým výsměchem jsou pak retrospektivy z dětství Karolíny a Alexe, v těchto případech zůstává opravdu rozum stát.

Film se veškeré nelogičnosti v ději snaží zamaskovat efektivními obrazy, což se daří asi prvních deset minut, poté už divák tuto hru prokoukne. Naprosto trestuhodné jsou dialogy. V Bestiáři díky ním vypadá jako naprostý amatér i natolik zkušený herec, jako Karel Roden (není divu, pokud pronáší řeči typu: "Tady jsem se poprvé miloval" nebo "To jsou mandle, mám je moc rád" či "Rád bych se miloval v kostele, protože je to zakázané). S postavou Alexe si nevěděla rady asi ani samotná spisovatelka - mělo by se jednat o osudového milence, který má možná vztah se svým kamarádem, nebo se starší ženou a nejlíp vše dohromady, ať má děj pořádný spád. Dialogy jsou tak nepřesvědčivé, že nejreálnější jsou ve filmu vzdechy při sexu. Danica Jurčová není vyloženě špatná herečka, zde však k jejímu obsazení stačilo spíše to, že vypadá hezky. Ostatně jako většina postav ve filmu.

Tvůrci si s reálností nijak nedělali hlavu a dokonce se ani nijak nesnažili zaktualizovat knihu, která velice rychle zestárla. Pokud tvůrci při psaní scénáře o něčem přemýšleli, pak to bylo o způsobu, jak co nejhloupěji narvat do filmu spoustu reklamy (unikátní je například replika "Co si dáte? Dám si jednu vodu. Ano, takže jednu Mattonku". Předloha je určena pro naivní ženské publikum, ale ani ta nejposlednější žena od plotny není tak hloupá, aby Bestiáři uvěřila. Velmi nereálná je samotná hlavní hrdinka, která si jakožto studentka filozofické fakulty s pochybnou praxí v nakladatelství (jemuž velí Bára Nesvadbová!) může dovolit luxusní byt v centru Prahy, přičemž její rodiče a babička bydlí hned přes chodbu. Ale o logiku tady opravdu nejde. Nejenže nám není ukázáno, proč by některé postavy v sobě měly najít zalíbení, ale dokonce je tajemstvím, jak se o sobě vůbec dozvěděly...Příkladný je samotný začátek filmu - v prvním obraze je Karolína v nečekané průtrži mračen zachráněna Alexem. V následujícím záběru už sedí v kavárně s perfektně vyfoukaným účesem. A přesně takhle falešně se tváří celý film.

Hlavním obsahem filmu, je "vztah" (toto slovo je zde nutno brát s velkou rezervou) hlavní hrdinky s několika muži. Ti se od sebe liší především v tom, že mají odlišné perverzní sexuální choutky. A to je v podstatě vše. Další věcí, která film sráží ještě o několik úrovní níž, jsou odfláknuté postsynchrony. Ve filmu tak zní všechny dialogy stejně a je jedno, zda-li je postava snímána v detailu, nachází-li se na rušné ulici či promlouvá z telefonu.

Výsledný dojem působí asi jako když se natočí obrazový materiál a k němu se začne mimo obraz bez úpravy předčítat kniha. Záhadou zůstává, proč si tak banální příběh místo rýžování z brakové předlohy nevymyslet celý znovu.

Bestií se žena nenarodí, ale stává. A spisovatelkou tím spíš...