Jsem nepoučitelná. Sotva jsem se zbavila šátku na nošení dětí a spolu i s ním nutnosti šktrit se na pruhu látky, začala jsem koketovat s myšlenkou na další zavinování do pruhu textilie.
To, že sárí chybí knoflíčky nebo zip jsem dlouho považovala za zásadní překážku k tomu, abych ho mohla nosit. Navíc jsem se domnívala, že je to druh oděvu, který sluší pouze krásným Indkám, který se nehodí do našeho klimatu a ve kterém bych prostě vypadla divně. Rovněž jsem neměla nijak velkou důvěru v komfort nošení sárí.
Přitom moje první setkání s tímto nádherným oděvem se odehrálo už před mnoha lety a proběhlo vcelku příjemně. V jakémsi přechodném nadšení jsem si pořídila jeden viskózový kousek, více méně správně jsem ho kolem sebe ovinula a pak jsem v něm šla do společnosti. Tím to skončilo. Byla to zkušenost, která mě nijak nepoznamenala, ani kladně, ani záporně. Prostě jsme s indickou módou minuly
Podruhé jsem sárí potkala u kamarádky. Kamarádka v rámci probíhajícího babince všechny přítomné postavila do řady a ovinula nás do tkaniny jak poslušné kokony. Vzpomínám si, že už tehdy jsem chtivě sahala po oranžové, žluté a červené, kamarádka mi však nekompromisně vnutila jakýsi černobílý kousek s tím, že s mou barevnou typologií si nemohu příliš vyskakovat. Moje barevná typologie asi byla v pořádku, ale já sama jsem vypadala jako kostkovaný neforemný pytel. Nechápala jsem, jak se může tvrdit, že sárí krásně vytvaruje postavu. Leda že by měl autor tohoto výroku na mysli geometrické tvary jako třeba kouli nebo kvádr.
Po tomto sáríovém fiasku jsem se rozhodla , že si už nikdy nebudu hrát na princeznu a vydala jsem se na cestu, kterou se mnou následuje tolik mých souputnic na rodičovské dovolené. Vklouzla jsem do uniformy matky z pískoviště (džíny, triko, tenisky), na hlavě jsem si vytvořila účes, o který není nutno pečovat, a utěšovala jsem se, že sice nemám žádný styl, ale zato jsem oděna prakticky a pohodlně.
Úspěšně jsem směřovala k těstovité imidži maminy. Občas jsem se pokusila o neurčitý záchvěv originality, většinou to však nedopadlo podle mých představ. Byla jsem přesvědčena, že někde za všedním zjevem ukrývám cosi lepšího, zajímavého a možná i přitažlivého, ale začínala jsem se smiřovat s tím, že mi není dáno to objevit a ukázat světu.
První lehké ozvěny změny jsem začala pociťovat po druhém porodu. Něco se stalo. Toho rána se u nás v ložnici nenarodila jen moje dcera. Narodilo se i něco, co mi scházelo. Co jsem postrádala tak dlouho, až jsem zapomněla, že mi to chybí. Moje sebevědomí. Poprvé v životě jsem si přišla jako žena. Dokonce i s poporodními kilogramy navíc, s únavou vepsanou pod očima, s mlékem protékajícím přes kojící podprsenku. Tam na tom místě, v tu chvíli, kdy jsem byla sama a sama jsem dokázala, že zvládnu porodit. Že to dokážu bez cizí pomoci. Porodila jsem miminko a porodila jsem i svou ženskost.
Nešlo to ráz naráz, ale krok za krokem jsem zjišťovala, že být ženou je zábava. Že si to můžu užít.
A v tomto rozpoložení se odehrálo moje třetí setkání se sárí. Konečně jsem byla připravená. Tentokrát to byla vášeň, co zahořela jasným plamenem.
Nechala jsem všechny teorie o barevném ladění stranou a jala jsem se používat srdce a intuici. Ke svému bledému evropskému obličeji jsem kladla výrazné oranžové a sytě růžové odstíny. A vypadalo to kupodivu dobře. Lépe, než jsem čekala. Já, která jsem se styděla jít na koupaliště v plavkách, jsem koketně odhalila kus břicha. A líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Do uší jsem si nasadila výrazné náušnice a oči jsem si obtáhla černou tužkou. Možná jsem nevypadala jako bollywoodská star, možná jsem nedosahovala ani krásy běžné indické venkovanky, ale ten pocit stál za to. Vlála jsem a vznášela jsem se a dokonce jsem si u toho ani nešlapala na vlečku.
Najednou se mi nechtělo splývat s davem, nebavilo mě být šedou myškou. Potřebovala jsem zářit a hýřit barvami. Odmítla jsem se nechat rozptylovat obavami, zda na podobné výstřednosti nejsem už stará, zda to není pominutí smyslů, kterého budu litovat, zda se dobrovolně nepasuji do role obecního blázna a zda jsem si za ty peníze raději neměla pořídit bytelné tepláky.
Sárí totiž není jen pruh látky. Sárí je magie. Sárí žije a dýchá a vypráví příběhy a když se k němu chováte hezky, přilne k vám jako přítulný domácí mazlíček. V sárí můžete snít a být nekonečně ženská, i když v něm třeba vytíráte podlahu nebo honíte děti po zahradě.
Sárí je cesta. Cesta, po které lze kráčet s rozkoší z každého kroku.
