Být hrdý na svoje rodiče a prarodiče znamená, že o jejich statečnosti něco vím a není mi lhostejná. Možná potom i charakter společnosti se začne lepšit, čistit.
V Českých Budějovicích si mohou připomínat vstup okupačních vojsk v roce 1968 vlastně až od dneška, tedy 22.8. A když zapátráme po důvodech, tak najednou je člověk na to své město, ale hlavně na lidi roku 1968, kteří zde prožívali aktivně tyto dny, hrdý.
Sám jsem měl šest let, ale pamatuji si dodnes atmosféru doma, jednání rodičů - a vůbec mnoho pocitů toho času skutečně zůstalo, a určitě to tak má být a jsem za to rád.
Ale proč hrdost nad budějčákama a lidmi z okolí Budějovic?
Pomohou pamětníci.
Ne, že by okupační vojska na Budějovice zapomněla. Tanky /uváděna je třicítka tanků/ od Prahy v nemalé koloně spolu s dalšími vozidly byly v pohybu. První však měla začít invaze ze vzduchu, kdy na letiště u Plané, měla přistávat dopravní okupační letadla v nemalé síle. Přistávací dráhu však zatarasila nákladní vojenská vozidla našich vojáků a tak k přistání 21.8. nedošlo, ačkoliv se letadla snažila různě nalétávat. Na to si pamatuji i já, protože z kopce, nedaleko naší chaty, jsme na letiště viděli a sledovali to drama - a nikdo nevěděl, jak to vše bude pokračovat.
Dokonce se vypráví, že na letadla nějaká pozemní hlídka střílela dávky ze samopalu. Ale pokud to byla pravda, podobné hrdinství nikdo dál nerozšiřoval a následná doba jej asi navždy překryla. Bylo by to však zase něco, co o přístupu a odhodlání lidí na jihu positivně vypovídává. Vždyť existují záznamy, kdy velitelé všech útvarů ve městě a okolí byli připraveni se okupantům postavit.
Jedno je však jisté. Ten první den okupace českobudějovické letiště okupanty nepustilo. To byla odvaha!
A co pozemní obsazení města?
Ani zde neměla Brežněvova strategie nějakou velkou podobu síly a schopností. U Chotýčan, nějaké dvě stovky odvážných vlastenců kolonu zastavilo a dál nepustilo. Zkuste si představit, jak velká to byla kolona, které se ti lidé šli postavit. Další hrdost na takové Jihočechy. Ten z vás, kdo kdy stál třeba u jednoho nastartovaného tanku, asi bude mít hned lepší chápání.
Budějovice a okolí měly tedy den k dobru. Lidé se setkávali na ulicích a hlavně na náměstí. Zaměňovali dopravní značení a směrovky, ceduli Českého rozhlasu vyměnili za označení „Mateřská škola“ a hlavně diskutovali a vyjadřovali odhodlání.
Až druhý den se kolona vozidel od Prahy dostala do města a příprava budějčáků zapracovala. Dokonce se říká, že pravděpodobně ve zmatení, hlavní síla kolony město přejela a vracela se až z Včelné, tedy zpět od jihu na sever. Také hledání rozhlasu okupantům trvalo několik dní, a především neustále byli zmateni vším tím, co se kolem nich děje.
Tak jak později v dobách komunizmu povinně museli pracující do ulic na prvního máje, tak tentokrát dobrovolně šli do ulic podnikové skupiny a vyjadřovaly odpor k okupaci a jednotu lidí.
Sověti zde posléze zabrali a obsadili, co mohli. Třeba tiskárnu novin, kdy pak musela Jihočeská pravda vycházet ilegálně ve formátu jednoho listu. Zatýkalo se, ale díky jednotě a síle lidí, včetně krajského a městského výboru, byli zatčení opět propouštěni.
Ano, jednota a nadšení s odhodláním bylo to, na co mohou všichni vlastenci být pyšní. Později shazovali okupanti z vrtulníků na ulice vlastní ideologické noviny - a většinou ženy s dětmi toto „smetí“ hned sbíraly a na ulicích spalovaly, aby byl vysílán jasný signál odporu. To je doslova akční frajeřina.
Ona to nebyla žádná sranda, ale lidé byli v akci proto, aby chránili svou budoucnost.
Dalo by se psát mnoho dalšího z vyprávění účastníků, a zvláště mladým lidem bych doporučil se zajímat. Třeba by pak byli na své rodiče a prarodiče také hrdí. Tedy zvláště ti, v jejichž rodinách byli vlastenci.
Snad ještě jedna historka, která mě také potěšuje. Když okupační armáda žádala město o vyčlenění řádné a vhodné budovy pro jejich velení. Byli posláni na okraj města, na Dobrou Vodu do prostor bývalého hotelu Emauzy. A nepomohly ani stížnosti a protesty velení okupantů. A pamatuji si, jak zde u Emauz skutečně ještě dlouho po 22.8. postávali sovětští vojáci, stejně jako jejich gazíci a nákladní „ivani“.
Člověk pak chápe, proč se později z Budějovic stala taková komunistická bašta, protože v událostech let 1968-1969 město a okolí hodně zlobilo.
O to více zažraných soudruhů posléze ničilo životy lidí tohoto tak krásného města. A že jich bylo. Jeden hrdě nese komunizmus v ČR dodnes. No a není divu, že i dnešní doba trpí bývalými i trvajícími soudruhy, udavači, pomocníky a estébáky.
Když však vidím, jak umí budějčáci zavařit návštěvě lidí jako je současný premiér nebo prezident, říkám si, že to stále umíme a je dobré zase to vlastenectví oprášit. Nemusíme se stavět zatím proti tankům, ale proti blbům ano.
Tenkrát se nebáli postavit okupantům ani mnozí komunisté a drželi jednotu s lidmi. Také to posléze odskákali, ale hrdost vlastenectví mnohým zůstala.
Vzdejme hold všem budějovickým a okolním, kteří bránili své domovy a ukázali skutečné hrdinství.
A vy, co dnes svým volebním právem pošlapáváte tuto historii, se styďte.
