Komu otevře nemocný prezident dveře?

Jestli je v očích spřízněných fanoušků pan Miloš Zeman gentleman, a na čem je založena fascinace jeho voličů, to nechme na nich - a určitě to jednou odhalí budoucnost. Musíme jen věřit, aby ta budoucnost byla pro lidi přívětivá.

Ale možná není od věci si položit dvě otázky:

Neopakuje se tak trošku historie?

Komu nemocný prezident tentokrát otevře dveře k vládě?

Každý český občan, který nebere vědomostní základy kultury, historie, politiky a uvažování v Blesku, na stanicích Nova a Barrandov, nebo při debatách na Facebooku či v hospodě, tak ví, že není poprvé, když se při jmenování prezidenta nehledělo na jeho zdravotní stav.

Když v roce 1945, pan prezident Edvard Beneš byl po skončení války vlastně opětovně zvolen do funkce prezidenta, byl již vážně nemocný. Ani on, ani jeho příznivci a voliči však toto nebrali zodpovědně v potaz – a historikové, politologové a odborníci o této situaci nezřídka mluvili a mluví jako o chybě.

Ve velmi důležité době pro naši zem a její budoucnost, kdy bylo potřeba silných lidí do alternativ proti komunizmu a tedy i silný prezident, jako by chyběla správná politická a lidská strategie.

Ačkoliv se z posledních sil prezident Beneš ještě snažil zachránit v květnu 1948 demokracii v Československu, komunisté, posíleni únorem a v čele s Gottwaldem, již nebyli k zastavení.

Ano, poválečná euforie mnoha lidí jako by vzala schopnost samostatného uvažování, a pak už stačilo vše dochutit a podpořit fanatizmem davu.

Nebude se historie opakovat?

Uvědomují si opravdu všichni, kteří volili opět do funkce člověka, který je nemocný, zesláblý a jako takový již několik let není ani důstojným reprezentantem naší země ve světě, že tady jde i o jiná nebezpečí a to přímo se dotýkající naší země?

A vůbec nejde o migranty, zavedení Eura, či setrvání v unii. To každý občansky gramotný člověk ví, že s tím prezident České republiky nic nezmůže a leda tím může bavit posluchače při svých bonmotech.

Jistě, dokáži si představit, že si mnozí intelektuální voliči pana prezidenta dokazovali nějaké své schopnosti vidět vše jinak, lépe a zkušeně, nežli ti hlupáci, co by klidně volili nějakého nezkušeného politika.

Úsměvné, ale zbytečně se tím zaobírat.

Daleko více je možná důležité a zodpovědné se ptát: Komu se skutečně otevírá možnost vládnout a kam může naše země směřovat?

V roce 1948, komunisté hodně rychle začali změnou ústavy a během několika let přišly nejen kruté časy, ale vlastně i nová genocida. Ta doba krutě semlela nejen ty, kteří neuváženě volili nemocného prezidenta, ale paradoxně i mnoho z letargie probudivších se komunistů a obyčejných lidí.

A její důsledky ještě dnes naše zem pociťuje.

No, a že taková deformace a ztráta demokracie v dnešní moderní době může přijít stejně rychle a není to ani nemožné, to nám asi současný svět ukazuje dost jasně.

Kdo bere na sebe tuto odpovědnost?

Snad mi jásající vítězi voleb tuto úvahu odpustí, a až procitnou z euforie, tak se třeba také zamyslí. A ještě jedna poznámka. Srovnávám situaci nemocných prezidentů. Vůbec nesrovnávám osobnosti prezidentů. To bych si s úctou k prezidentu Edvardu Benešovi nedovolil.