Diletanti u moci!

Za „soudruha“ jsme se často bavili tím, komu mocná rudá stranická knížka a příslušnost, dávala mandát k tomu, aby řídil fabriky, instituce a zastával politické funkce.

Horník řídil velké tiskárny, soustružník strojírenský státní podnik, krejčí ovlivňoval chod země a pozval spřátelená vojska k potlačení demokracie,…

Snili jsme o tom, jak by to bylo zase krásné, kdyby i v naší zemi byli u moci odborníci, moudří, vzdělaní a charakterní lidé. A ono ouvej. Nesplnilo se nám to ani po „sametu“ a nějak nám ten průšvih více a více graduje.

Pokud napíši „diletanti u moci“, tak většina hned vidí jasný argument silné kritiky za použití významu slova – neodborníci, nevzdělaní, samouci, nedouci,…

Tak do současného stavu v naší zemi a politice je to asi trefné. Ale.

Víte, ono by to vše, stran označení diletant, ještě mohlo být zachráněno, kdybychom vycházeli z původně latinského „dilettanti“, protože tak se označoval především v hudbě jednostranný specialista, který podle základu slova „diletto“ dělá především něco pro potěšení. A kdyby šlo o potěšení občanů, lidí této země, tak by to bylo v pořádku, i kdyby ne každý byl zrovna velký odborník a expert.

Ale safra, ono se to i v tomto pohledu u nás, stejně jako v současném světě i jinde, vše nějak převrátilo, a u moci jsou lidé, kteří hlavně a především myslí na vlastní potěchu plných měchů, břich a kont. Popřípadě jedou v politické či mafiánské diktatuře. A hlupci jim to žerou. A dokonce schvalují, protože každý, kdo se jen trochu ukazuje jako vzdělaný, odborník a expert, tak je fuj.  A proč?  Protože „těm jeho kecům nikdo nerozumí“.  Zato támhleten, to je borec. "Von mluví jako my všichni a my mu rozumíme,…"

Prostě fandí se „lidem z lidu“.

V jednom americkém městě tatínkové svým ratolestem postavili stromový domeček. Děti okamžitě utvořily jasnou komunitu, protože měly místo, měly teritorium, a tedy začaly dávat svému společenství řád. Dospělí zůstali v úžasu, když se dozvěděli, že za prezidenta si zvolili čtyřletého klučinu. Tedy toho nejmladšího.

„Proč?“ nešlo to maminkám a tatínkům do hlavy.

Rodiče onoho chlapce hned čechrali vlastní ego tím, že to asi jejich synek bude mít přirozenou autoritu a tak je rozeným vůdcem.

No, euforie rodičů netrvala dlouho, to když jiný tatínek se zeptal svého syna: „Prosím tě, vysvětli mi, proč všichni větší kluci a stejně tak holky pro něj hlasovali?“

A bum, přišla jasná a vlastně logická odpověď: „Táto, jak by mohl být sekretářem a tajemníkem, když neumí číst a psát? Pokladníka a ekonoma taky nemůže dělat, když neumí počítat. Nemůže dělat ani policistu, nebo soudce, protože je slabý a malý, a tak nemá autoritu. Ale aby nebyl smutný a necítil se blbě, tak jsme jej zvolili prezidentem.“

Je to blbý a naivní příběh? A víte, že si to poslední dobou ani nemyslím?

Vyrůstal jsem v křesťanském prostředí a jsem za to vděčný rodičům a Bohu. Často jsme si četli z Bible o hřivnách, obdarování a povolání ke službě, práci i profesnímu zaměření.

Zodpovědnost a poctivost ve správném rozhodnutí i samotném konání a přístupech.

Dnes se podobné logické uvažování a přemýšlení, zvláště bráno z biblického základu, považuje za nemoderní, fanatické, hloupé a hlavně prý svobodu omezující.

A tak k moci, řízení, funkcím a do politiky se dostávají, dosazují, volí persony, které jsou daleky tomu, že by tam měly skutečně být, aby jejich práce a schopnosti přinášely ten správný efekt pro společnost, firmy či stát. Takové nevyzrálé a dětinské uvažování.

A nějak to stále moc nevadí. A možná se dočkáme brzy času, kdy budou direktivně, bez ohledu na schopnosti, vyzrálost, dosazováni lidé podle barvy kůže, sexuální orientace, pohlaví, sociálního stavu,…

Divná to doba.

Snad dojde ke zvratu a lidé budou dávat důvěru moudrým, schopným, zkušeným, charakterním se zdravým vlastenectvím, zdravým rozumem.