Herec, kterého měl národ rád.

Dneska by určitě po něm kdejaký odvážný postkomunistický chachar či jednoduchý primitiv, plival, vysmíval se jeho postojům, vytahoval na něj kdejakou bulvární špínu, a odplivával si nad jeho upřímnou vírou a hloubkou myšlenek.

Ale když během mítinků v listopadu 1989 na Václaváku, k mnohatisícovému davu pronesl: „Je-li s námi Bůh, kdo proti nám!“ dav nadšeně a souhlasně burácel, tleskal, a s velkou úctou a zapálením stál v té době za názory a myšlenkami podobných moudrých a lidsky bohatých lidí.

Často si v poslední době pokládám otázky jako: Kolik tam v těch davech v Praze a všech ostatních městech, podobně nadšeně volalo a třáslo klíči komunistů a dnešních voličů lidí jako je pan Babiš? Kolik vystrašených soudruhů se hned mísilo do davů a bálo se, zda nedojde ke krvavým střetům a lynčování majitelů stranických průkazů, průkazů LM a sympatizantů strany? Kolik tam bylo upřímnosti a kolik vypočítavosti a falše?

Před dvaceti třemi roky, 15. ledna 1995, přeplul z tohoto světa na druhý břeh pan herec a lidsky bohatý člověk, Josef Kemr. Člověk, který své životní krédo vyjadřoval slovy: „ Záleží na každém jednotlivém člověku. Na tom, jaký zaujme životní postoj, aby nenapomáhal zlu!“

Pokud vedete lidi k sebepoznání, tak se často používá jako nástroj aktivita: „Co byste si dali do vlastního erbu?“ Pravda, pro mnohé je taková výzva důvodem ke smíchu a kroucení hlavou nad zbytečností takového přemýšlení.

Josef Kemr nebyl žádný zpěvák, ale v několika nezapomenutelných písních jsme mu mohli naslouchat. Pro jednu, obsahově velmi hlubokou píseň, napsal text Pavel Kopta a mám pocit, že jakoby vycházela z duše interpreta, právě Josefa Kemra. Však on sám, zvláště v uzrálejším čase života, nepřistoupil na jakoukoliv účast v něčem, co by bylo v rozporu s jeho postoji a odmítal i přijímat čestná uznání od lidí, kteří tupili pravdu a ničili národ.

Ta píseň má název „Čistý štít“

Mít ve svém erbu života čistý štít, to jako by snad vycházelo v dnešní době z nějaké prehistorie, kterou se může zabývat jen nějaký nicotný důchodce, co se utíká k časům prvorepublikovým a starším.

Já bych však chtěl skutečně vidět lidi – a aby jich bylo více a více - kteří spíše nežli své bohatství, ego, zásluhy, politickou minulost – měli čistý štít.  Dnes je žel populární tleskat chvástání, hulvátství, nemorálnosti, hlouposti, pošlapávání kulturních a historických hodnot, ,… a říkat tomu nová a moderní doba. Dnes je úplně normální, zapomínat na hrůzy, které přinášely všechny možné izmy. Zapomínat na utrpení, bolesti a neštěstí, které byly důsledkem vlády komunizmu s nástroji státní bezpečnosti a jejich posluhovačů a říkat, „No a co? Proč se v tom pořád vrtáte? Vždyť to je minulost a každý má právo další šance… dnes je už jiná doba.“

Josef Kemr by se tomu, co se dnes děje, asi nedivil. V dokumentu Petra Kotka - Dva chrámy Josefa Kemra – vzpomíná Boris Rösner, že pan Kemr říkával: „Revoluce žere svoje vlastní děti.“  Josef Kemr tato slova vzal z výroku francouzského revolucionáře Vergniauda, který před popravou řekl: „La Révolution est comme Saturne: elle dévore ses propres enfants“ - Revoluce je jako Saturn: požírá své vlastní děti.

Ano, i ta naše sametová revoluce daleko více, nežli fanatické komunisty a ty, co tak nadšeně sloužili straně, a škodili národu, tak „požrala“ ty, kteří nesli a žili správné hodnoty. Tenkrát se nehodili novým politikům do jejich programů a vizí.  Mnozí z nich toho na tom balkónu Melantrichu i v různých debatách té doby, namluvili daleko více, nežli pan Kemr, ale jejich štíty čisté nezůstaly. Dnes se nám to vrací.

Taková už je společnost. Zvláště, pokud se nejvíce křičícím davem opět stávají ti, co pro svůj malý rozhled či jednoduchost až lenost být osobností, jdou v magickém proudu za samozvaným guru, fanaticky nacionálním tlučhubou, nebo nějakým vládcem, který jim znova připomíná, jak to v těch nádherných čtyřiceti letech bylo magické, bezstarostné a krasivije. Dnes si klidně lidé volí lháře, podvodníky, mafiány, manipulátory – a diví se, že to někomu může vadit.

„A co bych já v erbu chtěl mít? Čistý štít!“

Ještě se na závěr vrátím k tomu dokumentu ČT o Josefu Kemrovi a jedné myšlence:

„Moc a její zneužitelnost, je ohromnou silou – ale u silného člověka neexistuje, aby této moci podlehl!“

Snad v tom našem národě se dočkáme opět více a více silných lidí, moudrých a lidsky bohatých, a budou vzorem pro další generace.

Milý Josefe Kemře – děkujeme a vzpomínáme.