Když jsem se v osmé třídě šíleně zamiloval do spolužačky Lenky, strašně moc jsem toužil bydlet na vesnici, protože tam bydlela ona. Bydlet na vesnici mi v tu dobu přišlo úplně nejlepší a nejúžasnější...
„Když je člověk zamilovanej, tak dokáže nemožný a může bydlet i na vesnici...“ filozofoval jsem vášní svých čtrnácti let. Totéž jsem později říkal o dalších městech či vesnicích… Ale nebudu se vytahovat.
Když jsem se potom po letech za osudovou láskou odstěhoval na vesnici doopravdy, poznal jsem, já „ostřílený" kluk z okresního města, venkovskou reality show na vlastní kůži… Psala se osmdesátá léta minulého století, když jsem na jednom z mnoha večírků na rozloučenou s rodným Kladnem z legrace plácl, že odcházím na venkov, jako misionář. Na to mi jeden ovíněný kamarád odpověděl: „Hlavně aby tě tam ti domorodci nesežrali…“ Zasmáli jsme se tomu, ale přiznávám, že během následujících skoro dvaceti let prožitých ve vesničce střediskové, jsem si na tuto jeho památnou větu několikrát vzpomněl.
Venkov, aniž bych si to uvědomoval, natož, abych to chtěl, formoval i deformoval mě… Ale díky za to. Co však bylo horší, že se ze mě, kosmopolitního Kladeňáka vycepovaného národnostními menšinami, stalo něco, co jsem do té doby netušil, že vůbec existuje… Něco, proti čemuž je vesmírný sci-fi vetřelec plyšové zvířátko a proti čemuž neexistuje žádný obranný štít. Změnou bydliště se totiž ze mě stala naplavenina neboli náplava – hrozné slovo, že…
A propos, kdo z vás je také náplava? A ruku na srdce, jak se Vám zpočátku žilo v novém domově?
Protože ve „velkém" městě se původ moc neřeší - teda, pokud se něčím extra nevymykáte svému okolí... A tak jsem si to, do které kasty patřím, zpočátku neuvědomoval... Kromě vyženěných příbuzných a dvou tří kamarádů, jsem v mém novém bydlišti nikoho neznal a nikdo neznal mě. Ale byl jsem natolik moudrý, abych věděl, že: „Kdo chce s vlky být, musí s nimi výt…“ teda, alespoň zpočátku.
A tak, abych blíže poznal vesnické prostředí, jsem si nejprve prolistoval leporelo „Na tom našem dvoře, všechno to krákoře" a potom vyrazil do ulic... S pečlivostí mně vlastní, jsem pravidelně korzoval tam a zpět podél páteřní komunikace. Uctivě a nahlas jsem se každému kolemjdoucímu představil a pozdravil: „Město zdraví venkov…“ a s nelíčeným zájmem se poptal: „Tak co, sousede, jak Vám dupou králíci?“ Leč k mému velkému údivu, se mi nedostalo očekávané odpovědi…
V „sámošce" Jednoty jsem zase, v duchu výchovy Gutha Jarkovského, držel dámám dveře, pochválil jim novou šatovou zástěru či kaliopky a ochotně jsem je pouštěl ve frontě před sebe, což více méně bez slova využily – všechny… Takže se častokrát stalo, že se na mě nedostalo pečivo, což jsem potom doma obtížně vysvětloval…
V zájmu lepšího poznání a nasátí specifické vesnické atmosféry, jsem také začal pravidelně navštěvovat místní restaurace a myslím si, že právě v této oblasti, jsem sklidil největší úspěch… Leč bylo to natolik časově a finančně náročné pozorování, že jsem své pravidelné restaurační mise musel omezit na nepravidelné. Ale k mé velké radosti i to bylo dostačující – pokaždé, když jsem do restaurace vstoupil, byť někdy i po několikatýdenní absenci, bylo to, jako kdybych tam byl včera – stejní chlapi sedící na stejných místech a vedoucí stejné hlubokomyslné řeči… Chutě jsem přisedl a měl radost, že jsem o nic nepřišel…
Abych se snáze asimiloval, chtěl jsem se aktivně zapojit i do společenského dění v obci. Ale jak na to? Vždyť jsem byl pouhá naplavenina… Měl jsem ale z pekla štěstí, že nade mnou v bytovce bydlel soudruh předseda národního výboru, který na mě nikdy nezapomněl zaťukat, když byla sobotní „Akce Zet“ na kopání kanalizace. Vidina flákoty Gothaje a láhvového piva, byly lákavou pobídkou, ale... Hlavní byl hřejivý pocit, že já, naplavenina z Kladna, jsem mohl být s místními rodáky v jedné díře – myslím tím ve výkopu…
Vážení čtenáři, na závěr bych vás chtěl tímto poprosit, abyste povstali a minutou ticha uctili bývalé i současné náplavy, které zanechaly nebo zanechají svou stopu ve svých nových domovech a vás rodáky chci za ně požádat o vstřícnost, nadhled a pochopení a vězte, že ony to s vámi také nemají lehké…
P.S. Kdysi dávno, jsem si na těžký život náplavy postěžoval dvěma vesnickým kamarádům. Na to mi jeden z nich nekompromisně odpověděl, že za rodáka považuje toho, kdo mu na hřbitově ukáže hrob svého dědečka. A já s ním docela souhlasím.
