U Skalníků se zastavil čas…

Do kempu U Skalníků dislokovaného do malebné jihočeské krajiny nedaleko Stráže nad Nežárkou, jsem se vrátil bratru po čtyřiceti letech – inu, dobří holubi či pachatelé se vracejí na místo činu…

Už z dálky jsem merčil kdysi tak důvěrně známou nízkou budovu s recepcí. Tenkrát nás v ní vítal starý správce kempu, kterému jsme mezi sebou říkali Kempos. Měl nás rád. Vždycky, když jsme v pátek večer s ohlušujícím řevem a troubením přifrčeli na Jawách a Čízách, tak říkal: „Á Kladno je tady. Rád vás chlapci vidím, ale musím to nahlásit policajtům do Stráže…“ Ti na nás byli od chvíle, kdy jsme se oblečení koupali v kašně na náměstí a kamarád Píďa vyřvával na celé kolo známý evergreen od Plastiků: „ Běžím s hovnem proti plátnu a to hovno do něj zatnu…“ vysazení a kontroly občanek, řidičáků a dechové zkoušky byly jejich oblíbenou zábavou. Jenomže nás nemohli nas… Bylo nám …náct, měli jsme vlasy na ramena a patřil nám svět…

U slečny v recepci jsem si, tak jako kdysi dávno u Kempose pronajal chatičku tzv. teletník. „Máte chatu číslo dvacet,“ informovala mě a snad proto, že viděla seniora, tak dodala, že je pod stromy, takže v ní v současném vedru bude snesitelněji. „Já vím, trochu to tady znám,“ odpověděl jsem potutelně a v duchu si natěšeně vybavoval, kde 20 stojí.

Udělal jsem pár kroků, zastavil se, položil bágl na zem a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Tak proto sem ti moji kámoši pořád tak rádi jezdí – někteří už od dětství a s některými sem jezdí už i jejich vnoučata. Tady se totiž zastavil čas… Omšelé dřevěné, kdysi dávno hnědě namořené chatičky se střechami porostlými mechem, před nimi stoleček se dvěma lavičkami a ohniště z kamenů. A u některých, tak jako tenkrát, jehličnany, akorát že o 40 let vzrostlejší a mohutnější… Stále stejné je i univerzální v trávě vydupané hřiště, na kterém jsme sváděli líté nohejbalové souboje o pivo.

Přibyly pouze betonový pingpongový stůl, trampolínka a miniprolézačka s houpačkami pro mrňousy. Jo a málem bych zapomněl na to nejdůležitější – nové umývárny, ve kterých plechové žlaby vystřídala umyvadla a automatické sprchy, ze kterých teče teplá voda kdykoliv do ní vhodíte žeton a ne jako ve starých, kde ten kdo zaváhal, tak se koupal ve studené.

Asi po patnácti schodech se scházelo k řece Nežárce, která je stále rájem pro rybáře – nad jez se chodí na kapry a pod něj na štiky. Tenkrát jsme k ní chodili nejenom pytlačit ryby, ale také do hospody na jídlo a na pivo. Ta už bohužel, na rozdíl od ryb, není. Osazenstvo kempu se tak musí spokojit pouze s kioskem. Ten je sice hned vedle recepce, takže si ušetří nohy, ale… V současné době rozhodně není příkladem podnikatelského ducha. Je sice pravda, že kemp zdaleka nepraská ve švech, tak jako ve zlatých sedmdesátkách, ale otevírací doba od 18 hodin není nejideálnější… A tak si, zatím než otevřou, může zahrát alespoň šipky, které vystřídaly ruský kuželník.

P.S. Ale nešť, pokud máte rádi retro, tak jeďte do kempu U Skalníků. Není tam sice bazén s tobogánem, ale… Zato si tam dokonale vyčistíte hlavu.