„Proč vyhazuješ prachy a nejedeš si zahrát do Brandýska,“ řekl jsem vážně potměšile kamarádovi, když mi tuhle natěšeně vyprávěl o tom, že pojede z Kladna až někam do Němec, kde si, za hafo éček, konečně zahraje tenis na trávě.
„V Brandýsku mají trávu, jo?“ zeptal se mě napůl zvídavě a napůl nedůvěřivě. „Jo, a pane jakou... A dokonce na dvou kurtech,“ pokračoval jsem smrtelně vážně. „Nekecej, že vo tom nevim…“ chytil se nadšeně. Nejprve jsem chtěl dotáhnout moje vtipkování do konce a říct mu náhodné telefonní číslo člověka, u kterého by si mohl zamluvit termín – asi by se divili oba, ale… Když jsem viděl jak upřímně mi skočil na špek, tak se nad ním moje dobrosrdečné srdce ustrnulo. „A dokonce si můžeš vybrat, jestli chceš vysokou nebo nízkou trávu, hustou nebo řídkou…“ a smál jsem se, aby věděl, že to byl fór. „Jdi do pr… A já vůl ti to sežral,“ a tlemili jsme se oba. „Ale počkej, vona tam ta tráva na kurtech fakt je,“ a vyprávěl jsem mu jejich anabázi.
Vznikly hned na začátku devadesátých let 20. století, čili, jsou dílem porevolučního nadšení, kdy i vesnice všemožně chtěly honemhonem dohnat to, co jim za uplynulých čtyřicet let uteklo… Nejinak tomu bylo i v Brandýsku. Z dnešního pohledu není vybudování dvou tenisových kurtů nic zvláštního, ale tenkrát to bylo něco extra. Stačil k tomu jeden nadšený spoluvlastnitel stavební firmy a za pár týdnů byly kurty hotové.
A mohla vypuknout éra tenisového šílenství, kdy, kdo v Brandýsku něco znamenal, tak se v horku i za deště ve značkovém oblečku plácal na kurtech, byť uměl podávat pouze spodem… Chodil jsem kolem na zahrádku plít cibuli, tak jsem viděl horních deset brandýských v akci, ale…
Léta letí a paní starostka, která na kurtech kdysi nadšeně „plela“ už dávno není starostkou, brandýští rychlopodnikatelé ve fialových sakách a bílých ponožkách zmizeli v propadlišti dějin a všichni spolem jsme zastárli skoro o třicet let – my i kurty. A co si budeme namlouvat, je to sakra znát. Ale… Zatímco mně vlasy zešedivěly a prořídly, tak na kurtech vesele bují travička zelená, ba přímo lebeda.
Šel jsem tuhle kolem. Zastavil jsem se a smutně se zadíval na někdejší pýchu Brandýska, kdysi skvostné antukové tenisové kurty. Ty dopadly… A v duchu jsem se zasmál, když jsem si představil někdejší brandýskou elitu, kterak hledá míček místy skoro v metr vysoké trávě – k „empajru" by se musel rozhodčí prosekat kosou. Na levém kurtu už není antuka vůbec vidět a na pravém se už také tvoří souvislý travnatý koberec. Holt nejsou lidi…
P.S. Jsou u vás také takové „pomníky"?
