Světe, díky za vzpomínky...

Mám se dívat na fotbalovou generálku před ME, nebo jít na výstavu Kladenské dvorky? Zvítězil sice fotbal, ale… Po prvním gólu Korejců jsem se začal pomalu oblékat a po druhém jsem měl jasno. A byl jsem rád, že stihnu i tu kulturu.

A nelitoval jsem. Cestou do Podprůhonu, kde se na malinkých dvorcích jenom o něco málo větších rodinných domků už po čtyřiatřicáté konala skvělá výtvarná výstava Kladenské dvorky, jsem šel kolem, pro mě legendárního, kina Sokol. Je už hodně let zavřené, protože nebyli lidi... V současné době prochází velkou rekonstrukcí, po které v něm bude moderní multifunkční sál. Je to dobře, nejsem staromilec, ale zase nenávratně zmizí kus historie… Sokol je poslední klasický prvorepublikový biograf s velkým balkonem a s lóžemi, který v Kladně ještě zůstal - takové se už dneska nestaví.

A při příležitosti zmíněné kulturní akce se v kině Sokol, soudruhy přejmenovaném na nekonfliktní Svět, konal „den otevřených dveří“. Byla to vlastně poslední příležitost, abych se podíval do biografu, ve kterém jsem se při dramatických pohádkových scénách vylekaně chytal maminky za ruku a o několik let později jsem v témže „bijáku“ ve tmě nesměle šmátral po ruce spolužačky Alenky…

Vstupoval jsem do něho se stejnou otázkou, jaké to bude, tak jako kdysi na filmová představení. Užíval jsem si každý krok po kamenných schodech a potichu vzpomínal… „Jé, jaký je to tu všechno menší, než se mi tenkrát zdálo… A tady byla lóže, z který nás vyvedli, protože jsme při promítání dělali bordel a vynadali nám do nevycválaných floutků a vlasatých mániček. A tady byl bufet, kde jsme si kupovali Eskymo za padesátník a támhle jsou schody na balkón a tadyhle...“

Vstoupil jsem do kinosálu starými koženkovými dveřmi s blýskavými antikorovými madly. Něžně jsem se jich dotkl a i po tak dlouhé době jsem z koženky slabounce ucítil směs vůní, kterou do sebe natáhla snad z milionů diváků, kteří jimi za ty roky prošli. Stál jsem v tiché úctě, jako v kostele a v duchu si říkal: „Tak tady jsem viděl všechny ty slavné indiánky a kovbojky, napínavé detektivky i romantické šermovačky, o kterých jsme potom s klukama cestou domů vzrušeně debatovali. To to ale uteklo…“

Kinosál už je vyrabovaný, ale na podlaze ještě zůstaly stopy po dřevěných sedačkách. Odhadl jsem, kde asi byla poslední řada, odpočítal sedadla a... Na okamžik jsem se zasnil a vzpomněl si na tu, s kterou jsem se tenkrát v přítmí kina Svět odvážně objímal a líbal - ani nevím na jakém filmu jsme tenkrát byli. Od té doby uteklo skoro půl století, ale je to, jako by to bylo včera - bylo nám sedmnáct a patřil nám svět… Tak tedy díky, starý dobrý Světe, za všechny filmové zážitky a nefilmové vzpomínky, které mi nikdo nevezme.