Co se dělo mimo oficiální protokol? Černý obchod a rvačky u fontány se sovětskými pionýry. Zamčené dveře a kýbl místo záchodu. Úprk domů a setkání s Dubčekem.
Raději než se sovětskými pionýry v táboře, jsme se kamarádili s dětmi, které chodily k nedaleké říčce. Půjčovaly nám svá kola a my jsme s nimi kšeftovali své klukovské poklady a nejen ty… Byl mezi námi kluk s obchodním talentem – říkali jsme mu Šmelda. Dovedu si představit, že o několik let později mohl být protřelým vekslákem a dnes je úspěšným obchodníkem, bankéřem či politikem.
Postupem času nám docházely rubly a my zjistili, že Rusákům se moc líbí naše věci. Prostřednictvím Šmeldy, jsme jim prodali nejprve propisovačky a podobné maličkosti a postupně došlo i na oblečení, takže jsme domů odjížděli s poloprázdnými kufry – nutno dodat, že z každého obchodu si Šmelda bral provizi.
Nevím proč – kvůli holkám to nebylo, ale… Najednou začala atmosféra mezi námi a sovětskými hostiteli houstnout. Stále častěji docházelo ke vzájemným třenicím – strkanice u kamenné fontány, byly na denním pořádku. Asi z obav o naši bezpečnost nás po večerce začali zamykat na baráku a před jeho vchodem nás hlídal vousatý mužik s dvoumetrovou puškou s bodákem. WC nahradil plechový kýbl u dveří – jeden pro všechny. Byl to humus, ale… My jsme z toho měli srandu a šmírovali jsme holky.
Vše vyvrcholilo jedno odpoledne, které jsme opět trávili u oblíbené říčky. Najednou odněkud přifrčelo několik gazíků, do kterých nás naložili a fofrem do tábora. Tam jsme si zabalili kufry a rychle do autobusu a na vlak. Domů jsme vesměs přijeli v oblečení, ve kterém nás evakuovali od vody, ale… Rodičům to nevadilo, hlavně že jsme byli doma živí a zdraví.
P.S. Na hraničním přechodu Čierna nad Tisou jsme zahlédli vlak, který byl bíle pomalovaný nápisy SVOBODA, DUBČEK, SVOBODA, ale my nevěděli, o co jde… Nějací chlapi stáli před vagonem, kouřili a mávali na nás a my zase na ně.
