Při další návštěvě Moskvy jsme šli na výstaviště VDNCH (Výstava úspěchů národního hospodářství), ze kterého si pamatuji jenom raketu Vostok v životní velikosti a výstavu kosmonautiky a letecké techniky. A potom ještě záhadné kolo.
Na této výstavě, si skoro všichni kluci koupili plastové slepovací modely „Túček“ – jak to bývá, koupil si ho jeden a museli je mít všichni. Já ne, protože lepení letadýlek není můj šálek kávy. Jednou jsem, asi omylem, dostal takový model od Jéžíška, ale… Když jsem ho konečně v létě slepil nebo spíš dopatlal, tak nikdo nepoznal, že to je slavná francouzská Caravelle.
S modely letadel ale souvisí vzpomínka na šílenou jízdu na centrifuze. Nikdy předtím ani potom už jsem takovou atrakci nikde neviděl. Tvořila ji záhadná kruhová deska o průměru několika metrů, kolem které byl silně obandážovaný mantinel. Princip zábavy spočíval v tom, že lidé usedli na onu desku, která se s nimi začala točit stále rychleji a rychleji. No a působením odstředivé síly byli dříve nebo později prudce odmrštěni na mantinel. V jednoduchosti je krása, ale…
Nám klukům se to samozřejmě moc líbilo a tak jsme si to šli vyzkoušet – někteří neuváženě i s krabicemi s modely letadel. Nedůvěřivě jsem usedl na okraj desky, ale… Po několika otočkách jsem zjistil, že jsou lepší způsoby sebevraždy. Více méně dobrovolně jsem se žuchnutím na mantinel opustil své místo a s napětím očekával, jak dopadnou moji druhové.
A také že dopadli – zvláště ti s krabicemi. S modely letadel přitisknutými na prsou nekoordinovaně opouštěli svá stanoviště a hlasité bouchnutí jejich těl o mantinel, bylo většinou doprovázeno jekotem a praskotem plastu. Někteří své zavazadlo v pudu sebezáchovy na poslední chvíli odhodili, takže na spolu točící dopadaly díly letadýlek, jako při letecké katastrofě. Přihlížející se sice na náš úkor bavili, ale…
Po naší jízdě musela být atrakce na čas odstavena a uklizena. Za to se nám dostalo lání od její obsluhy a byli jsme vykázáni – no a co, stejně jsme měli chuť na zmrzku.
(Pokračování příště)
