V Moskvě jsme byly dokonce několikrát. Vlezly jsme do maxizvonu Car kolokol, nakoukly do hlavně mamutího děla Car-puška a bez povšimnutí minuly Kremelskou zeď – byly jsme děti, ale… Zatkli nás v obchoďáku Gum.
Oproti sovětským táborníkům, jsme my Češi měli bohatý kulturní a sportovní program – vzali nás např. do Podolska na fotbalový zápas SSSR proti Polsku, ale... My jsme nevděčně fandili Polákům. Netrvalo dlouho a kolem nás začalo být dusno, takže nás pořadatelé museli před místními výrostky chránit až k autobusu.
Při návštěvě Kremlu jsme nemohli vynechat Mauzoleum V. I. Lenina. Přes Rudé náměstí se klikatila dlouhatánská fronta sovětských občanů, kteří trpělivě čekali, až na ně přijde řada, ale… Nás, jako zahraniční delegaci, vzali protekčně bez čekání. Po instruktáži, že se máme chovat tiše, že se nesmíme zastavit atd., jsme vstoupili skoro do tmy a krátce okoukli VILa – „Pořád spí,“ zašeptal kdosi a někdo jiný vyprskl smíchy – no puberťáci. A rychle jsme mazali mezi živé do obchoďáku Gum.
Pro kluky z Kladna, kteří dosud znali jenom obchodní dům Siréna nebo maximálně pražskou Bílou labuť, byl obchoďák Gum, jako fata morgana. Dostali jsme rozchod a bez respektu se rozeběhli spletí schodišť po patrech – nutně jsme totiž potřebovali sehnat kapslíky do kanónů z plastu. Našli jsme, co jsme hledali, ale…
Na tubě, jako od bublifuku, byla namalovaná barevná kolečka, z čehož jsme usoudili, že to jsou určitě kapsle. Nakoupili jsme zásobu a okamžitě začali zkoumat obsah válečku. Odstranili jsme víčko, pod kterým byla papírová blána, ze které čouhalo očko z provázku. Dlouho jsme nepřemýšleli o tom nač a proč, ten nejodvážnější z nás strčil prst do očka a zatáhl, ale...
Ozvala se ohlušující rána, kterou ještě znásobily rozlehlé obchodní prostory a z tuby vyletěly miliony drobných barevných konfet, které se, jako sníh, snášely nejen na nás, ale i na vlasy a oblečení nakupujících Moskvanů – a že jich tam bylo. Zkoprněle jsme civěli a kolem nás se shlukl dav lidí, kteří nám emotivně něco říkali, ale... My je neslyšeli.
Před lynčem nás zachránil milicionář, který nás odvedl na služebnu a před vyhnanstvím na Sibiř náš vedoucí Přemek Povondra, který si pro nás přišel. Dělobuchy jsme mu museli okamžitě odevzdat a už jsme je nikdy neviděli – až ho potkám, tak si mu o ně nesmím zapomenout říct.
(Pokračování příště)
