Bratrské přivítání v dětském táboře Kuzněčiky, spartanské ubytování s přírodní klimatizací, záchod s tajenkou a slavnostní nástup na obrhvězdě.
Po příjezdu do Podolska jsme přesedli z vlaku do autobusu mně neznámého typu – pamatuji si, že jeho dveře otvíral řidič pomocí nějaké tyče podobné řadící páce a že autobus strašně řval. Přivítání v samotném táboře proběhlo v duchu bratrského setkání tehdejších politických elit – po vystoupení z autobusu se na nás vrhli sovětští pionýři a pionýrky s květinami, rozebrali si nás a začal „frončaft“.
Odvedli nás k dlouhému dřevěnému baráku o dispozici – holky napravo a nalevo a kluci doprostřed, kde byl jediný vchod – s postupem času jsme zjistili, že neexistovalo lepší řešení, ale... O tom až později. Urval jsem postel u zdi resp. u dřevěné stěny z coulových prken, mezi kterými byly i na prst velké škvíry – prostě dokonalá klimoška.
Protože se mi z toho všeho „chtělo“, šel jsem hledat „dabljusí“ a našel jsem… Na chatě sice také máme kadibudku neboli sucháč, ale... To co jsem objevil, nelze zapomenout. Šel jsem podle zápachu až k obdobnému dřevěnému baráku, jako byl ten náš. V jeho čele byl vchod, podél stěn uličky a uprostřed, zády k sobě, dvě nekonečné řady dřevěných latrín z boků a zezadu od sebe oddělených pouze nízkými přepážkami, takže tlačící si viděli do vykulených očí.
Nacouval jsem k latríně, stáhnul trenky ale… Ouha, otvor byl příliš daleko. Co s tím? Naštěstí měl stejnou potřebu jeden sovětský pionýr – vyskočil na asi půl metru vysokou latrinu a použil ji jako turecký záchod. „No to mi pos..“ řekl jsem si, ale… Aby se tak doopravdy nestalo, nezbývalo mi než také chutě vyskočit a zasednout na bobek. Za pár dní, mi to už divné nepřišlo…
Druhý den ráno byl slavnostní nástup. My divadelníci, jsme to nijak dramaticky neřešili. Natáhli jsme si včerejší trička a šlo se, ale… V naší výpravě byla většina pionýrů a také pár novodobých skautů. Jako husy jsme napochodovali na „apelplac“ ve tvaru obrovské pěticípé hvězdy. Tam už stáli vyrovnané oddíly sovětských pionýrek a pionýrů v nažehlených bílých košilích a rudých šátcích na krku.
Sovětští politruci byli šokovaní z našich pomuchlaných triček a kostkovaných košil. Přiskočili k nám a operativně nás přeřadili – pionýři dopředu, za nimi skauti v hnědých košilích, žlutých šátcích a stetsonech na hlavách – sice je neznali, ale jejich stejnokroj budil respekt. No a na konci stáli potulní herci v umolousaných tričkách a kostkovaných košilích.
Předstoupil harmonikář a spustil státní hymny – pionýři salutovali, skauti vztyčili pravici se třemi prsty, jen trička a košile stály bezprizorně – jeden kluk si stoupl jako fotbalista při pozdravu před zahájením zápasu a tak jsme se také rozkročili a ruce složili za zády. A bylo vymalováno…
(Pokračování příště)
