Pamětníků 2. světové války je jako šafránu, ale… Nedávno jsem si uvědomil, že začínáme ubývat i my, kteří si „aktivně“ pamatujeme události kolem středy 21. srpna 1968. Mně tehdy bylo 14, tudíž jsem už měl své klukovské zážitky.
Nedávno jsem se dvěma kamarády oslavil 12 let společného piva. Scházíme se v jedné kladenské hospodě „na jedno“ více méně pravidelně jednou týdně – nejprve si řekneme aktuality a potom plynule přejdeme k emotivnímu vzájemnému špičkování.
„Vo tomhle piš a vys.. se na Globus a na lavičky,“ dobrácky mi poradil jeden z nich, když jsme přivedli řeč na 21. srpen 1968 a já přitom zavzpomínal, jak jsem ho málem strávil v tehdejším Sovětském svazu – vzhledem k tomu, že mu v té době byly pouhé 4 roky, tak jeho zájem o osudové události naší zemičky chápu. No a tak jsem ho poslechl a něco ze svých klukovských pamětí hodil na papír.
Na mé kladenské „alma mater“ neboli na tzv. staré Amálce, jsem se nějak přimotal do skupiny dětí, které bavilo divadlo a výtvarnictví a tak jsme se záhy ocitly v „pionýráku" pardon tehdejším Domě pionýrů a mládeže – dnešním Labyrintu. Tam se nás ujal známý kladenský výtvarník Přemek Povondra, který mi dodnes ze srandy říká: „Choťáku, tobě to kreslení moc nešlo!“, což já moc dobře vím. I auta jsem tehdy kreslil s pomocí pravítka a kružítka – prostě stavař, no.
Pod jeho vedením jsme si nejprve vlastnoručně vyrobily maňásky a s nimi pak nastudovaly veršovanou pohádku Princezna Čárypíše – dodnes si pamatuji např. repliku pana krále: „Já jsem králem velké říše, mám princeznu Čárypíše…“. No a tato parta holek a kluků, včetně našeho šéfa Povondry, se o letních prázdninách roku 1968 zúčastnila zájezdu do SSSR, přesněji dětské rekreace v dětském táboře Kuzněčiky nedaleko města Podolsk, odkud už to je do Moskvy, co by dup, ale…
Na rozdíl od ostatních dětí, jsme tam my jely, jako „misionáři“, šířit kulturu resp. hrát maňáskové divadlo. Pro tuto akci jsme si, kromě Čárypíše, rusky připravily pohádku o tom, jak „vyrastla rjepa balšája prebalšája…“ Ale… Protože s ruštinou jsme na tom byly většinou na štíru, tak Přemka Povondru napadlo natočit pohádku na teslácký kotoučový magnetofon a na místě činu ji pustit z „plejbeku". Povedlo se, naložily jsme náš „balšój těátr“ a vyrazily do země, kde zítra už znamenalo včera.
Těch 2000 kiláků, jsme jely snad tři dny a tři noci – naštěstí lůžkovým vlakem. Více si už nepamatuji, ale… Určitě jsme během cesty zlobily a zkonzumovaly všechny řízky, vajíčka natvrdo a sladkosti, které nám starostlivé maminky daly na cestu, abychom tam v té cizině neumřely hladem.
(Pokračování příště)
