Omlouvám se za nespisovnost, ale… U nás na Kladně říkáme odpočinku či pauze při nějaké činnosti voraz. A právě pauzičku neboli voraz, jsem si dal od psaní blogů, protože se mi nechtělo psát, ale… Po pár dnech jsem už chtěl, ale...
Neuměl jsem se donutit sednout k noťasu a začít psát. Místo toho jsem mnohdy nazdařbůh hodiny lítal po netu. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem si „vyguglil“, že se té mé nechuti říká prokrastinace.
Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující. (Wikipedie)
„No tak, tak špatné to se mnou snad není,“ říkal jsem si, ale… Mé nicnedělání pokračovalo. Nechci se obhajovat, ale notně k tomu přispěl i můj desetiletý „notbuk“, který v poslední době prokrastinoval každou chvíli – nejenže jeho start byl pomalejší než rozjezd parního válce, ale… Demonstrativně se nečekaně sám od sebe vypínal a já trnul, kdy se na displeji objeví „modrá smrt“.
A pak na mě tuhle zatroubil kamarád, který se vezl ve fungl nové Oktávce. „Co to, že máš nový fáro? Ještě nedávno jsi mi vyprávěl, že budeš muset do servisu se svojí milovanou Fábkou, protože v ní něco klepe, nebo co…“ řekl jsem udiveně. „No právě. Zaklepalo to v ní tak, že jsem v pátek odpoledne zůstal viset na dálnici, tak jsem se naštval a šla z domu!“ odpověděl mi.
Přišel jsem domů, zapnul počítač a objevila se „modrá smrt“. Naštval jsem se a šel z domu a tím skončila i má prokrastinace – teda doufám...
