Jako v motoráku do Volyně ve filmu Slunce, seno, jahody..., jsem si připadal, když řidič čtrnáctky minul autobusovou zastávku, na které jsem chtěl vystoupit. Chyběla jenom hláška šumné průvodčí: „Nezastavujem, máme zpoždění!"
Několikrát týdně jezdím vždy stejným spojem linkou číslo 14 kladenské MHD. Na autobusové zastávce se mnou pravidelně čeká i několik stejných cestujících. Mezi nimi také asi desetiletá holčička s růžovou školní brašnou na zádech. Většinou má sluchátka na uších a poslouchá Justina, Eminema, Adele, Pink... Vím to, protože si ty jejich „pecky" nahlas prozpěvuje a někdy k tomu i tančí. Většina nás ji pozoruje a usmíváme se její bezprostřednosti. „Možná z ní jednou bude další Superstar," napadlo mě... „Ale raději ne..."
Autobus přijel, cestující nastupují - já, jak je mým zvykem, většinou až poslední, když tu zaslechnu z autobusu dětský pláč a vzápětí vidím proti mně vystupovat uplakanou malou zpěvačku, kterou řidič vykázal z vozu, protože neměla dobitou kartu ani peníze na jízdenku. Spontánně jsem jí nabídl dvacku, holčička mi poděkovala s tím, že mi to příště vrátí. Zaplatila a slušně mi vrátila dvanáct korun. Řidič se ušklíbl a pronesl: „Tak to jsi měla štěstí..." a podíval se na mě jako na pedofila - a co teprve kdyby věděl, že se od té doby zdravíme. Jeho reakce mě zaskočila. Podíval jsem se na něj směsí údivu a nepochopení, což si mistr volantu asi vyložil jako provokaci...
Sedám si co nejblíže k zadním dveřím, abych byl co nejrychleji venku. A když se blíží moje zastávka, tak se postavím, abych řidiči naznačil, že budu vystupovat. Tento rituál jsem provedl i tentokrát, leč řidič mi ani nepřibrzdil... Asi odměna za můj „drzý" pohled... „Jenomže mě může nasrat jenom inteligent," pomyslel jsem si za odjíždějícím autobusem. A s pohrdáním jsem mu neukázal ani vztyčený Topolánkův prostředníček.
Šlapal jsem kilák zpátky a přitom mi hlavou prolétlo, jestli ten neruda, kterého neobměkčily dětské slzy, je dědeček, tak jako já... Já vím, děti jsou dneska mnohem fikanější, než jsme byli my. A kam by přišel, kdyby... Ale stejně... Kdybych byl na jeho místě, tak bych asi udělal to, co jsem udělal. Nebo bych riskl revizora...
Pln dojmů jsem to vyprávěl kolegovi, který přiznal, že měl na této autobusové lince a možná i se stejným šoférem podobný zážitek. On se proti tomu, na rozdíl ode mě, sice ohradil, ale se zlou se potázal... „Sedíte tam jako filek, tak si vystoupíte na příští zastávce!" Zaznělo prý od volantu drsně namísto omluvy. Myslím si, že řidič může mluvit o štěstí, že mezi ním a kolegou byl kočárek...
P.S. Zasmáli jsme se tomu s konstatováním, že ta čtrnáctka je asi nějaká problémová...
