V uplynulých čtyřech měsících, se v Národním technickém muzeu v Praze dost často potkávali Kladeňáci. Důvodem byla výstava nazvaná Tvář průmyslové doby. Poldi – lidé a jejich továrna. Většina jich odcházela dost zaraženě – i já...
Důvodem zasmušilosti nebyla samotná výstava – nebo vlastně byla, ale… Nikoliv proto, že by ukazovala něco negativního ze života Poldovky resp. nás poldováků, nýbrž právě naopak. Byla skoro bezchybná. K dokonalé iluzi chyběla snad jenom písnička kapely Tichá Dohoda Born in Kladno https://www.youtube.com/watch?v=rwibpHOTTpM: „Kdo se tu nenarodil, nebo tu nežil pár let, ten nikdy nepochopí, to město ocelový. Na nebi rudá zář svítila každýmu z nás..." Tomu rozumí jenom Kladeňáci.
„Výstava představuje výběr z fotografických archivů Poldiny huti v Kladně. Ilustruje stoletou historii významného průmyslového podniku a industriální doby a zároveň společenské uplatnění klasické černobílé fotografie ve stejném období.“ Tak uvádělo NTM v Praze zmíněnou výstavu. A věru, že bylo z čeho vybírat… Je to skoro zázrak, že zachráněné fotografické archivy Poldovky obsahují přibližně 10 000 negativů. Další tisíce jich kolují na internetových portálech věnujících se historii Kladna či přímo hutím Poldi. To je důkaz, že Kladeňáci svoji Poldovku pořád milují a vzpomínají...
Bylo až dojemné vidět udělané chlapy – táty a dědy, kterak svým dětem či vnoučatům na letitých fotkách se zaujetím – někdy s pomocí rukou i nohou ukazují a trpělivě vysvětlují, co byla a jak vypadala vysoká či elektrická pec, jak se válcovala světoznámá ocel Poldi či jak se kovaly a obráběly klikové hřídele. Bohužel, jinou možnost předávání svých vzpomínek už nemají, protože… Takovou příležitost, kdy jsme my děti mohly se svými rodiči navštívit jejich dílny, svézt se na jeřábu, kterému táta neřekl jinak než gránych, či parní mašinkou už jejich potomci nikdy mít nebudou.
Nebudu plakat nad rozlitým mlékem resp. Poldovkou, protože bych tím udělal radost těm, kteří pro ni nemají jiný výraz, než že byla života neschopný moloch – většinou to říkají ti, kteří ji viděli jenom z rychlíku… V tomto názoru se s nimi neshodnu, ale v čem bychom se naopak měli shodnout, že nejhodnotnější historické budovy a strojní a technické zařízení kladenských oceláren – některé i z 19. století, mělo zůstat zachováno pro příští generace, jako industriální památka, podobně, jako se to osvíceně stalo v Ostravě. Místo toho byly tovární haly barbarsky srovnány se zemí a strojní vybavení nemilosrdně sešrotováno, jako kdyby po Poldovce nesměla zůstat ani stopa...
A já se ptám proč, a kdo za to může? Můžeme za to my Kladeňáci? Ano, můžeme! Nechci nás omlouvat, ale… Ten kdo na Kladně v devadesátých létech 20. století nežil, tak těžko pochopí, jak živořily rodiny 20 000 hutníků, kteří přišli o práci – nikdo se o nás nezajímal! Ani vláda či dokonce prezident, jako vloni o pár stovek horníků z dolu Paskov. Dostali jsme se z toho srabu sami, ale... Měli jsme svých existenčních starostí až nad hlavu a starat se ještě o Poldovku, na to už nám nezbývaly síly a navíc jsme na ni byli neprávem nasr…
P.S. Nechci pořádat hon na čarodějnice, ale myslím si, že v tu dobu byli na Kladně povolaní, kteří se měli snažit zachránit staré huťské provozy, alespoň jako industriální skanzen. Ano, mám na mysli všechny kladenské starosty a primátory včetně radních a městských zastupitelstev resp. politických stran, z nichž se dotyční politici rekrutovali. Vzhledem k tomu, že ze slavných kladenských hutí zbylo, jako memento, torzo tří vápenných pecí alibisticky vyhlášených za kulturní památku, tak to vypadá, že toho mnoho neudělali. Styďme se!
