Pane, k princeznám se nečuchá a poštovní známky se neolizují

Chuť lepidla na poštovní známce nesnáším od doby, kdy jsem psal holkám milostná psaníčka a ptal se jich, jestli se mnou chtějí chodit, abych se za týden dověděl, že ne. To už je passé a i já podlehl psaní SMSek a emailů, ale...

Čas od času se stane, že člověk potřebuje poslat listovní zásilku. Abych neztrácel čas, tak jsem šel s dopisem zalepeným v obálce na poštu s tím, že si zde koupím známku příslušné hodnoty, „s chutí“ ji olíznu a nalepím do pravého horního rohu obálky – a aby lépe držela, tak na ni, jako kdysi, udeřím sevřenou pěstí.

Všechno šlo podle představ. Vystál jsem si frontu na známku a podivil se, že už nestojí 1 Kč... Poodešel jsem k pultíku bokem od lidí, připravil si dopis a důkladně jsem se jal olizovati známku. Na jazyku jsem očekával známou odpornou klihovou chuť lepidla, leč nic takového jsem neucítil – můj jazyk po známce klouzal, jako po skle… Co to je, co je to za zradu? A jal jsem se zkoumat známku pěkně zblízka – střídavě jsem ji olizoval a osahával, obracel ji na všechny strany, horizontálně i vertikálně, ale pořád nic – nelepila.

Naštěstí mám ve zlozvyku skládat staré jízdenky, seznamy s nákupem apod. na malé čtverečky a teprve potom je vyhodit. Totéž jsem chtěl učinit s dotyčnou poštovní známkou, kterou jsem považoval za aušus, ale… Po prvním přeložení, jsem se všiml, že se jí trochu odchlípl roh. Zvědavě jsem stáhl krycí vrstvu papíru, abych zjistil, že to, co bylo pod ním, kupodivu lepilo. Aha… Koumáci, řekl jsem si. Narovnal jsem známku, připlácl ji na dopis, vítězně se rozhlédl kol sebe a ztuhl jsem...

P.S. Tato němá etuda, kterou by do svého repertoáru mohl směle převzít Bolek Polívka, se odehrála na hlavní kladenské poště, za tichého přihlížení asi patnácti lidí, pro které jsem byl milým zpestřením při jejich čekání na odbavení. Jenom standing ovation chyběl...