Nesmuťme, tradice pokračuje…

Přicházel jsem k Floriánskému náměstí na kladenské pěší zóně a žhavil si chuťové buňky na čerstvý obložený chlebíček. V duchu jsem si už vybíral, jaký si dám, když… „Sakra, kde je Rybárna?!“ Zaklel jsem překvapeně.

Miloval jsem tu zeleně vykachlíčkovanou prodejnu ryb a lahůdek i s jejím typickým odérem, který mi voněl mořem a dálkami... Jako malý kluk jsem se vydržel dlouhé minuty dívat na velká akvária s živými rybami. Většinou se nás tam sešlo několik dětí. Ťukaly jsme na ryby přes skla akvárií, za což nás prodavačky znovu a znovu marně napomínaly. A maminky zatím stály nezbytnou frontu na cosi... „Další z posledních tradičních obchodů zmizel v nenávratnu,“ pomyslel jsem si odevzdaně a nechal si zajít chuť.

Maminka mi tam kupovala čerstvý obložený chlebíček a já na ně chodil do Rybárny i jako dospělák, protože pořád byly moc dobré. A potom také z nostalgie - je dobré mít své vzpomínkové místo... Většinou jsem si dával „nízkokalorické" se šunkou, vajíčkem, majonézou a bramborovým salátem. Sedl jsem si způsobně ke stolečku a debužíroval. Koukal jsem přitom na ryby v akváriu a bylo mi blaze po těle i po duši.

Rybárna U Vaňhy sice přežila znárodnění, ale zpět v tržním hospodářství se jí asi nedařilo tak, jak si její současní majitelé představovali. Možná to chtělo lepší marketing… Kdyby prodávali například zlaté rybky, které splní tři přání nebo alespoň jedno, tak by obchod určitě vzkvétal. Ale po bitvě je každý generál… Obchod, ve kterém prodavačky zákazníkům déle než půl století zručně chytaly živé ryby, je zřejmě navždy ztracen. Leč nesmuťme. Místo něj je tu další banka, která také zručně chytá „rybičky". Nebo loví „dušičky"? Ať tak či tak, alespoň něco z té tradice zůstalo...