Znáte figurku Santa Clause, před kterou stačí mávnout rukou a ona se bodře zasměje, potom stejně hlasitě popřeje šťastné Vánoce, načež se jí z útrob plechově rozezní rolničková koleda? Milé, že, ale...
„Kde ten Santa zase bude?" Říkali jsme si napůl zvědavě, napůl otráveně, když jsme při nočním návratu opatrně otevírali domovní dveře.
Nastražit, se zručností armádního ženisty, na spoluobyvatele domu, „nášlapnou minu Santu", byla oblíbená vánoční zábava mého tchána. Ale vzhledem k tomu, že se takto bavil od první adventní neděle, tak pro nás byly Vánoce svátkem silných nervů... Náramně si totiž užíval, když zaslechl hlasité vyjeknutí nebo jadrné zaklení, kdykoliv nás Santa překvapil svým halasným vánočním přáním. Pravda, mohli jsme mu figurku schovat, jako hračku zlobivému dítěti, ale my jsme na jeho hru přistoupili a snažili jsme se ho přelstít - prostě, taková normální rodinka...
Zpočátku se Santa objevoval na běžných místech např. na chodbě, takže každého, kdo na ni vyšel, přivítalo hlasité a vtíravé „Hohoho. Merry Christmas". Následující koleda už většinou splývala se smíchem radujícího se tchána, že zase někoho nachytal. Časem jsme ale přišli na fígl... Zjistili jsme, že když dveře otevřeme pomaloučku, tak to pohybové čidlo Santy nezaznamená. Potom už stačilo opatrně vystrčit hlavu ze dveří, rekognoskovat polohu nepřítele a podle situace buď Santu podlézt nebo překročit. Byly to někdy komické situace... Třeba když vnučka, sotva školou povinná, smrtelně vážně radila své sedmdesátileté babičce, jak si má lehnout na podlahu a plazit se asi dva metry, aby ji Santa nezmerčil a nepopřál šťastné Vánoce.
Vždy, když se mi povedlo Santovi uniknout, tak jsem se šel tchánovi pochlubit. Jen tak, bez řečí, jsem kolem něho prošel a zvědavě sledoval jeho reakci. Mrkl po mě a jízlivě ucedil: „Jak jsi se dostal ven, sešívko?" Byl totiž kovaný Sparťan a slovo Slávie by nikdy nevyřkl. Moje „nechápavá" odpověď, že normálně dveřmi, přilila olej do ohně a dávala tušit, že pomsta bude sladká a příště se mi z osidel Santy bude unikat ještě obtížněji.
Jak „minér" získával na obratnosti, rostla i jeho kreativita. „Nášlapná mina Santa" měnila svoji polohu i několikrát denně. A nejen ve dne... Objevovala se na těch nejitimnějších místech. Zákeřně mě překvapila, když jsem jednou v noci musel honem honem na záchod. Protože situace byla kritická, nebyl čas na obhlížení terénu. Vzal jsem prudce za dveře a na spící dům se ozvalo „Hohoho. Merry Christmas". Protože, tentokrát záškodník pověsil Santu až na stropní světlo, kam jsem bez štaflí nedosáhl, musel jsem v trapné pozici se staženýma kalhotama od pyžama vydržet nejen ryčnou koledu, ale i jeho úchylný fousatý pohled. A Santova drzost neznala mezí - věřte, že není příjemné, když se vám v ložnici najednou začne smát cizí chlap. To je sebevědomí natošup pryč...
P.S. Když tchán v požehnaném věku zemřel, dali jsme mu Santu s sebou, aby se tam nahoře nenudil. Bez něho už by to stejně nebylo ono.
