„Memoáry“ starého táborového psa – mobily ano, nebo ne...

Zažil jsem dětské tábory socialistické i ty novodobé polistopadové. Za čtvrt století mám zážitků na nekonečnou telenovelu á la Dallas. Některým se směji ještě dneska a na jiné bych raději zapomněl – je to, jako ze života...

Do Letního dětského tábora Rakousy, který v blahé paměti patřil Poldi SONP Kladno, jež je dislokován v malebné krajině Maloskalska v mnou milovaném Českém Ráji, si jezdím už jenom zavzpomínat a pokecat – v nejlepším se má přestat. A to bych při vší úctě poradil i naší kladenské hokejové legendě Jardovi Jágrovi. Sice mě to odcházení chvíli bolelo a romantický pohled do Medového údolí na železniční most přes řeku Jizeru chyběl, ale svět se točí dál…

Během letošních letních prázdnin jsem se tam shodou okolností na pár dní nachomýtl na dvou turnusech. Samozřejmě jsem se neubránil srovnávání, jestli to „mladí" dělají lépe, nežli jsme to dělali my a… „Kupodivu“ jsem zjistil, že to nedělají lépe, nýbrž jinak, protože… Vedení tábora, oddíláci i prágoši pracovali s dětmi ve zcela jiných podmínkách, nežli my. Například mobily…

Když jsem v sedmdesátých letech začal jezdit na dětské tábory, tak byla v kanclu správce tábora jedna pevná telefonní linka – o mobilních telefonech jsme tenkrát neměli ani tuchy. Po příjezdu na tábor jsme od „hlavase" vyfasovali příslušný počet pohledů, které jsme rozdali dětem a ony musely povinně napsat domů, aby rodiče věděli, že jsou v pořádku. A samozřejmě jsme sledovali i to, jestli rodiče píší dětem – pokud ne, tak těm malým, jsme poslali pohled s pejskem či kočičkou sami... Pětadvacet let uteklo jako voda a když jsem v roce 2000 s tábory skončil, bylo to nemlich stejné, jako na začátku, jenom s tím rozdílem, že jsme měli v celém táboře jeden mobilní telefon. Nejsem staromilec a mobil používám dnes a denně, ale to, co jsem viděl letos...

Byl jsem z toho docela vykulený… Děti měly mobily či tablety v rukou sotva oči otevřely a táborem se od ranního kuropění až do večerky skoro nepřetržitě ozývalo jejich pípípípání a vyzvánění. A neodložily je ani v jídelně. Takřka neustále někdo řešil špatný signál nebo potřebu dobíjení, takže o nějakém soustředění a zápalu pro táborovou činnost nemohla být řeč. A co na to vedení tábora? Nic. Tedy, samozřejmě, že je to štvalo, ale bralo mobily jako nutné zlo… Také proto, že rodiče si prý přejí být s dětmi v kontaktu.

Chápu jejich starost, doba je jiná a dětské tábory také, ale… Pokud je rodičům dnešních desetiletých dětí asi tak pětatřicet let a pokud jezdili na tábory, tak mohly být mezi těmi dětmi, které ještě psaly rodičům uklidňující pohledy, takže…

Když jsem se v závěru prázdnin přijel podívat do tábora znovu, byl tam už samozřejmě jiný turnus. Zaujalo mě, že jako komunikační nástroj mezi vedením tábora a dětmi sloužily bubínky – různými rytmy svolávali vedoucí děti k různým táborovým činnostem a kupodivu to fungovalo. A potom zvláštní milý klid, který jsem neuměl definovat… „Všiml jsi se, že děti nemají mobily?“ zeptal se mě kamarád, za kterým jsem se na tábor přijel podívat. „Nojóó,“ podivil jsem se nahlas a rozhlédl se kolem sebe... A uvědomil jsem si ten propastný rozdíl mezi mobilovým a bezmobilovým táborem.

Nedalo mi to a zeptal jsem se namátkou pár dětí, jestli jim mobilní telefon neschází? Přiznaly, že jo, a že už se na něj těší, ale… Na druhou stranu i ty nejstarší uznaly, že je dobré si od telefonu či tabletu chvíli odpočinout. Zeptal jsem se i mladých kolegů vedoucích, jak se jim povedlo přesvědčit rodiče, aby děti nechaly moderní telekomunikační prostředky doma. „Naše celotáborová hra se přece odehrává v pravěku, takže…“ odpověděla mi se smíchem do huňaté kožešiny zahalená pěkná lovkyně mamutů. A už zcela vážně dodala, že s rodiči prý problém nebyl a s dětmi trochu.

P.S. Asi tušíte, který z turnusů mi byl bližší, ale… Nic nezatracuji a respektuji, že každé zboží má svého kupce.