Tradovalo se, že na pionýrských táborech šu… kámen cihlu. Často to říkali ti, kteří na dětské tábory, jako oddíláci či prágoši nejezdili. No, asi takhle, na každém šprochu je pravdy trochu, ale… Nebylo to tak žhavé, jak se říkalo.
Vloni jsem se po spoustě let ne náhodou ocitl v jednom kempu v jižních Čechách. Jel jsem se tam podívat za kamarády – i přes svůj pokročilý věk udrží moč a stolici a navíc jsou stále velmi komunikativní. Proto nebylo divu, že se zde mimo jiné seznámili také s více než o generaci mladší Markétou. K mému údivu se s ní přátelsky až něžně oslovovali ty kreténe… Nepátral jsem po tom, jak a proč toto oslovení vzniklo a protože jsem ze staré školy Gutha Jarkovského, neměl jsem pro tento vulgarismus pochopení. Leč netrvalo dlouho a kreténoval jsem také, ale…
Proč to říkám? Markéta je totiž, kromě spousty dalších aktivit, také divadelnice a vedoucí fantastického holčičího divadelního souboru Tlaminy, původem ze Strakonic – byť nikým nedotovaného, tak přesto nejlepšího v Jihočeském kraji. A tato parta holek ve věku od sedmi do dvanácti let, měla v kempu, ve kterém jsem dlel, tvůrčí soustředění. Jako starý táborník a ochotník jsem k tomuto spolku velice rychle našel cestu a občas jsem Markétě pomohl s organizací akcí.
Například s tzv. stopovačkou – Markéta se z horka nejprve jako zbláznila a utekla z kempu neznámo kam… Naštěstí za sebou trousila papírky. A já jsem dělal holkám dospělácký doprovod. Po cestě lesem jsme Markétu vystopovali v jedné restauraci ve vedlejší obci, ale... Aby se stala opět normální, muselo se holkám podařit nasadit jí na hlavu červený tlaminský klobouček, což ale nebylo vůbec snadné. Markéta se bránila a nesouvisle přitom křičela – tato její divadelní etuda samozřejmě neušla pozornosti ostatních hostů… Leč Tlaminám se nakonec podařilo nasadit Markétě klobouk na hlavu a ona se rázem uklidnila a divila se, kde jsme se tam vzali.
Potom holkám za odměnu, že ji zachránily, objednala limonádu a oblíbené hranolky – nám pivo a vyprávěli jsme si zážitky ze stopovačky. Já jsem přitom mimoděk nahlédl do jídelního lístku a... Objevil jsem v něm mnou milovaná játra a neodolal jsem. Mezitím Tlaminy pomalu dojedly a některé z nich si šly vytočit nějaké sarapatičky z nezbytných restauračních automatů. A najednou jsme zaslechli číšníka, jak povídá: „Jdi to ukázat vedoucí…“
Otočili jsme hlavy za hlasem, ale to už k Markétě běžela jedna z Tlamin a podávala jí nezajímavě vypadající krabičku… Markéta krabičku otevřela a na dotaz: „Co to je?“ odpověděla: „Na to máš ještě dost času…“ Holky se však s touto odpovědí nespokojily a neodbytně se ptaly zas a znova, co to je? Co v krabičce bylo, asi už tušíte, stejně jako já tenkrát. Zbaběle jsem si však hleděl svých jater na roštu a nechal v tom Markétu se vymáchat, ale…
Zoufalé Markétě najednou došla trpělivost a po dalším zeptání, co to je, skoro vykřikla: „Pytlík na pinďoura!“ Holky zkoprněly, hosté také a já jsem se zakuckal… To ale nebylo všechno. Nejmenší z Tlamin sedmiletá Andrejka, která seděla vedle mě a do té doby se mě vůbec nevšímala, se na mě najednou otočila a do hrobového ticha, jako zkušená herečka, dramaticky pronesla: „To ty by jsi si v životě nekoupil, že ne?“ A já jsem se zakuckal podruhé a chtěl jsem být menší a ještě menší...
P.S. Dobře mi tak, neměl jsem být srab...
