„Memoáry“ starého táborového psa aneb Je rozcvička trest?

Při mé letní táborové „inspekci“, jsem si potvrdil to, co už jsem věděl, totiž, že… Většina dětských táborníků bere ranní rozcvičku skoro jako trest. A skoro se mi chce říct, pokud chcete dítě potrestat, nuťte ho k pohybu, ale...

Letos můj šestiletý vnuk Venda táboru ještě unikl, ale napřesrok už to neokecá! A aby věděl, do čeho půjde, tak jsem ho vzal se mnou na „inspekci“ – tak říkám návštěvě mého „rodného" tábora, ve kterém vyrostla i Vendova maminka. Nežli jsem ho vypustil mezi ostatní děti, tak jsme se prošli kolem, aby alespoň trochu poznal kde vůbec je… Vyprávěl jsem mu, ukazoval, nostalgicky jsem se kochal panoramaty, a on, kopal do šišek…

Do tábora jsme se vraceli skoro neviditelnou lesní stezkou vedoucí do pěkného krpálu. „Zase kopec…“ utrousil otráveně. „Prosím tě, takovej kopeček… Tady jsme s klukama při rozcvičce běhali každý ráno,“ odpověděl jsem mu rozšafně. „A proč taky neběžíme?“ zeptal se mě dobrosrdečně a dal se do běhu. Zadupal jsem mu za zády, popoběhl pár kroků a nechal jsem ho vyhrát – mému bypassu se běh do kopce moc nelíbí, ale… Byly časy, kdy jsem tenhle závěrečný stoupáček vyfáral s houfem dvanáctiletých kluků jako nic. Leč podle současného stavu cestičky usuzuji, že už po ní dávno nikdo neběžel… Proč?

Nechci všechny házet do jednoho pytle – ani děti, ani tábory, ale… Na dvou turnusech, které jsem měl letos možnost pár dní zažít, děti ranní rozcvičku neznaly. Domnívám se, že žádný rozumný rodič by nebyl proti tomu, aby se jeho dítko ráno trochu protáhlo – nebo snad ano? V těchto případech to však vedoucí demokraticky nechali na vůli dětí a…

Nechci sem tahat politiku, ale je fakt, že normalizační době sedmdesátých let minulého století odpovídal i duch pionýrských táborů, které jsem zažil – tudíž i ranních rozcviček, které vzdáleně připomínaly vojenský cvičák… Nebyly to žádné galeje, ale cvičit se zkrátka muselo, i když se nám někdy nechtělo. A také protože jsme nevěděli, odkud se může vynořit „hlavas“, který na rozcvičkách bazíroval.

Když jsem si potom v „nové době“ mohl funkci „hlavase“ zažít na vlastní kůži, musel jsem si přiznat, že ne všechno „staré“, bylo špatné – například ranní rozcvička… Byl resp. byli jsme přesvědčeni, že k táboru patří stejně, jako polední klid a večerka. Ale současně jsme nechtěli, aby z ní děti byly otrávené – neexistuje recept, jak nadchnout pro rozcvičku úplně všechny, ale zkusit by se to mělo! Jak?

Když jdete příkladem, tak… Sice to zní jako fráze z Rychlých Šípů, ale nám se to fakt osvědčilo. Do tábora jsme přijeli v sobotu a při nástupu jsme na neděli vyhlásili ranní rozcvičku vedoucích a děti jsme pozvali, aby se na nás přišly podívat… A jak to dopadlo? Cvičili jsme, byla přitom sranda a nakonec se k nám přidala většina dětí. A votom to je…

P.S. V pondělí ráno vyběhly na rozcvičku skoro bez řečí, ale... To bylo skoro před dvaceti lety.