Snad každý máme vzpomínku – někdo starší, jiný zase mladší, na nějakou pochutinu, na které ujížděl, nebo ještě ujíždí. Já to takhle mám s Karlovarskými rohlíky – dodnes si na jazyku dovedu vybavit jejich vláčnost a mastnotu, ale…
Nekupovali jsme je každý den, jako housky či obyčejné rohlíky, spíše jen na víkend. Maminka uvařila pravé holandské kakao – dodnes používám kakaovou plechovku s Holanďankou v kroji, na stůl dala ošatku s „karlovaráky“ a já jsem spokojeně debužíroval.
Sloužit vlasti jsem narukoval do Karlových Varů – vojna sice nic moc, Doupov za humny, ale „karlovaráků“ jsem si užil ažaž. Nejlepší to bylo, když jsme měli službu v kuchyni a pekaři přivezli pečivo. Z přepravek jsme ho museli přendat do regálů a abychom ho nevynášeli, tak nás ve skladu zamkli. Po vykonané práci jsme si sedli a pochutnávali si na čerstvých Karlovarských rohlíkách, které jsme si vylepšovali jogurtem.
A tahle moje vášeň mi zůstala dodnes. V neděli brzo ráno si do blízkého supermarketu skočím pro pět Karlovarských rohlíků, uvařím si hrnec kakaa holandského typu, a tak jako kdysi debužíruji, ale…
Jsem sice nostalgicky založený, ale umím být i realista. Ale… Ať se na mě mistři pekařští nezlobí, současné Karlovarské rohlíky nejsou to, co bývaly – tedy alespoň ne ty, které jsem ochutnal v Praze a na Kladně, ale… Nemyslím si, že by to bylo pekařským neuměním – spíš, jestli to není inovacemi původní receptury nebo novými technologiemi, ale... To není jenom jejich problém.
P.S. Vždycky když se do „karlovaráku“ poprvé zakousnu, tak se zamyslím, proč už nejsou takové, jako před šedesáti lety? A přitom si s úsměvem vzpomenu na tatínka, když vzpomínal na prvorepublikové tlusté od šunky nebo špekbuřt. A mám jasno.
