Luďku, ahoj...

Neznali jsme se, ale zdravili se – tenkrát se i neznámí lidé zdravili. „Ahoj,“ zavolal na mě z železniční tratě nad řekou Berounkou a dál šlapal po pražcích do Račic. „Ahoj,“ odpověděl jsem mu z verandy našeho stoletého srubu.

Jednou se zastavil, rozhlédl se, mlčky vyndal z brašny fotoaparát, udělal cvakcvak a šel dál. „Díky, doufám, že ten můj brloh bude na titulní straně," zahalekal jsem za ním, netuše, že to bude památeční fotka. No, na titulce sice nebyla, ale… Dostala se mi do ruky kniha o Berounce. Zvědavě jsem v ní listoval, jestli najdu některá známá místa a najednou vidím naši starou chajdu i s pramičkou, kterou nám ještě ten rok někdo ukradl. Kouknu se na jméno autora a čtu Luděk Švorc – v tu chvíli se mi vybavil, jak stojí na kolejích a fotí.

Psala se bouřlivá devadesátá léta 20. století a já se shodou okolností ocitl v redakci Kladenských novin. A protože nové koště dobře mete, tloukl jsem zuřivě do klávesnice s očima vpitýma do monitoru, když v tom se nade mnou ozvalo „Ahoj, co ty tady?" „Ahoj," odpověděl jsem automaticky ještě dřív, než jsem zvedl oči. „Já tady, tak trochu píšu,“ vyblekotal jsem překvapeně. „Já pro vás zase fotím, tak ahoj,“ a šel si po svých. Během těch dvou let, jsme se takhle setkali a spolupracovali mockrát a vždycky jsme přitom prohodili pár slov i o naší milované Berounce.

Potom jsme si skoro na dvacet let zmizeli z očí. Já do Prahy, kde jsem prošel několika redakcemi. Luděk za tu dobu nafotil tisíce obrázků a napsal více než deset knih – obdivuhodné, z legrace jsem mu říkal kladenský Viewegh. Sešli jsme se až vloni, když přijal moje pozvání do literárně hudebního pořadu Oslí můstky. Upřímně jsme se pozdravili, popovídali si, Luděk přečetl něco ze svého bohatého díla a slíbil mi, že přijde zase, ale…

V prosinci se omluvil s tím, že jde na operaci. V lednu jsem se ho smskou poptal na zdraví a pozval ho na další čtení, ale odpověděl: „Je mi to líto, netroufnu si. Dík, že jsi nezapomněl.“ Nezapomněl, Luďku a vím, že vždycky když se kouknu z chaty na koleje, uvidím tě a uslyším tvoje bodré „Ahoj…“ Zvednu oči k oblakům zrcadlícím se v Berounce a odpovím ti.