Měl jsem splín jako prase a tak jsem si na netu otevřel „jutubko“, abych si spravil náladu nějakou „starou peckou“. Objevil se link na písničku Svařák, kterou jsem slyšel naposled před milionem let… „Proč ne,“ a odklikl jsem ji.
Žádná kantiléna od Gotta to rozhodně není. Člověk musí být na takovou muziku správně naložený a to já ten den teda byl. Ale chytila mě hned první sloka, ve které zpěvák skupiny Harlej provokativně vyřvává:
Chce to mít nápad,
a né pořád chrápat,
já dostal jsem nápad,
udělat mejdan.
„Jó, mejdany… Kdepak je ta doba, kdy život byl jeden velký mejdan. Kdy jsme často do rozbřesku vedli 'hlubokomyslné' debaty a při návratu domů za ranního kuropění se smáli lidem, kteří čekali na autobus do práce. Jojo," povzdechl jsem si nostalgicky, ale to už se na mě valil refrén, který mě dorazil:
Mám rád svařené víno červené,
já mám rád, rád svařák.
„Jóóó, svařáček,“ povzdechl jsem si podruhé, mlaskl si a pousmál se při vzpomínce na to, jaká „archivní vína“ jsme pili v době, kdy litrovka červeného Sklepmistra neboli Svíčky, byla podpultovým zbožím… „Jak se tenkrát ten utrejch jmenov… Jó, Melnik a nestál snad ani dvacku… Krabicové víno je proti němu Chatoneaux d'Pappe,“ filozofoval jsem duchaplně. Ne, tentokrát jsem neudělal gramatickou chybu, nikoliv Mělník, ale opravdu Melnik a bylo to „víno" z Bulharska. Co jsme se ho na mejdanech napili… Z láhve bylo téměř nepoživatelné, ale na svařák bylo ekcelentní.
Svařák, to je legenda… Byl, je a bude u začátků mnoha lásek i jejich konců. U úspěchů a euforie, která vynese k nebesům, ale i pádů na prdel, průšvihů a osobních tragédií… A i když jsem se časem „vypracoval“ k mnohem kvalitnějšímu a prestižnějšímu pití, na svařák jsem nikdy nezapomněl. Nedám na něj dopustit, protože svařák pro mě znamená nejenom vzpomínky, ale také pokoru. Svařák je blikající kontrolka, která mě upozorňuje na to, že zítra může být všechno úplně jinak… Proto lidi nezapomínejte na svařák.
