Kočárek, nebo vozejk?

„Chceš přitisknout tělo na tělo, cítit dech a uvědomit si jiné vůně? Různé plochy, dovnitř, ven, zepředu, zezadu? Tak se svez po Kladně v 'emhádé', vole!“ Zašeptal mi vášnivě do ucha kamarád a vzápětí se dal do hurónského smíchu…

Musím ale dodat, že to bylo přes mobil. Já vím, že ten vtip není žádná bomba, ale věřte, že úplně jinak vyzní v podání vozíčkáře z kladenské Mety, který zná svět kolem sebe jenom vsedě…

Každý z nás „zdravých“, kteří máme to štěstí, že někoho takového známe, dobře ví, že to jsou stejně hříšné nádoby jako my. Rozdíl je „pouze“ v tom, že cokoliv oni dělají, je stojí několikanásobně více sil. A to i když jde třeba jenom o takovou banalitu, jako je jízda autobusem MHD po Kladně… Křivdil bych místnímu dopravci, kdybych tvrdil, že se nesnaží vozíčkářům pohyb po městě usnadnit, ale „dílčí nedostatky“ se stále ještě najdou…

Ať počítám jak počítám, tak například na lince číslo 3 (Oáza – Kladno-Rozdělov), kterou se můj kamarád dopravuje do zaměstnání, jezdí bezbariérové autobusy maximálně třikrát za hodinu, což při „očesaných" jízdních řádech není nic divného. Ale v tomto případě jde ještě o něco jiného... „Copak o to u Oázy se do autobusu většinou dostanu, ale horší je to, když chci jet nazpátek… Nastupuju na Sítný, ale často mám smůlu, protože tam už je bezbariérový autobus většinou obsazený kočárky.“ 

Nostalgicky jsem si vzpomněl na časné ranní jízdy autobusem do Poldovky, když v ní ještě pracovalo přes dvacet tisíc lidí... Staré „erťáky" byly nacpané k prasknutí, že jsem na trubce pod stropem visel málem jako netopýr, a stání na jedné noze, jsem považoval standardní přepravní pozici.  „No tak to máš 'smolíka' a musíš holt počkat na další nebo jet po vlastní ose. Ale alespoň se vyluftuješ a bude se Ti dobře spát…“ Zažertoval jsem, protože Sitting Bull, jak kamaráda důvěrně oslovuji, za prvé vyžaduje, abych se k němu choval, jako kdyby žádný handicap neměl a za druhé obě jména na něj pasují... Nicméně, kdyby naše rozhovory slyšel někdo nezasvěcený, tak by mě nejspíš považoval za necitlivého hulváta. Ale věřte, že on mě také nešetří…

„Ty vole, jel jsi někdy v mrazu na motorce? Tak podobný je to na vozejku… Několikrát jsem musel 'jít pěšky', protože jsem se nevešel do autobusu a byl jsem po těch třech kilácích zmrzlej, jako rybí filé!“ A zasmál se svému černému humoru. „Hele, a co si přivolat ten kouzelný autobus, který zachránil Harryho Pottera – teploučko, místo sedaček postele, to by byla paráda. Akorát ten řidič byl nějakej divnej…“ Chtěl jsem být vtipný. „Jo, to by bylo luxusní, ale mě by asi s vozejkem ten hubeňour průvodčí do autobusu nenaložil, hahaha…" A potom zvážněl.  "Víš, ale von i kdyby jezdil ještě větší počet bezbariérových autobusů, tak bych se do nich stejně občas nevešel, protože maminek s kočárky je víc než nás. Leda by do nich měli vozíčkáři přednostní nástup… Ono to asi zní sobecky, ale maminy s kočárky můžou použít i autobus se schody, kdežto my ne…“

Zamyslel jsem se nad tím, co řekl... Bylo to od něho jednoduché a logicky odůvodněné řešení. Maminky s kočárky, včetně mojí dcery, teď prominou – mám sice bujnou fantazii a nechci všechny házet do jednoho pytle, ale... Spíš si dovedu představit, že na Kladně jezdí záchranný autobus pro kouzelníky, než jak mladé maminky, hrdě vezoucí kočárky se svými ratolestmi, dávají při nástupu do autobusu dobrovolně přednost vozíčkáři…

Asi by to chtělo více vzájemné empatie a dobré vůle. Ale než se tak stane, tak by mohla pomoct úprava přepravního řádu v autobusech MHD Kladno. Nebo by měli vozíčkáři od zdravotní pojišťovny fasovat kouzelnické hůlky, aby si mohli mávnout a…

„Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli si budete přát...“