Je mi jedno, že máslo stojí ranec…

Jako někomu neva, že zdražil třeba kaviár, tak mně je zase jedno, že zdražilo máslo, protože... Už jenom vzpomínka na svačinky ve školce, kde se ostatní děti cpaly rohlíky s máslem nebo na máslové loužičky na krupicové kaši a brr…

…není mi dobře ještě dneska. A to byl také důvod, proč moje mise v této školní instituci velice rychle skončila – prostě problémový od mateřinky… Na základce nás, coby prvňáky, vzali do školní jídelny, abychom ochutnali jak dobře vaří a přihlásili se k pravidelné konzumaci UHO (univerzální hnědé omáčky). Těšil jsem se, že se spolužačkou Zdeničkou budeme jíst u jednoho stolu. Maminka mi pro tuto slavnostní příležitost koupila nový dětský příbor - dnes s ním jedí moje vnoučata. Ale znovu se opakoval příběh s krupicovou kaší... Já se musel vzdálit, na moje místo vedle Zdeničky si sedl nějaký Franta a bylo po lásce.

Když mě maminka chtěla donutit, abych se učil, tak stačilo, aby řekla: „Skoč do konzumu pro osminku másla.“ V tom krámě to sice zajímavě vonělo vším možným, ale představa nevzhledné žluté hroudy másla na pultu, z níž hokynářka dřevěnou špachtlí nabrala požadované množství nenáviděné hmoty, kterou kydla na pergamenový papír, stačila, abych se zaujetím zabořil hlavu do jinak stejně nenáviděné učebnice matematiky. „Nesnáším tě, máslo jedno pitomý, kéž bys žluklo..." hudral jsem tenkrát.

Máslo mohlo také za třídní důtku, kterou dostala celá naše 9. A za to, že jsme nevěděli, kdo z nás neoblíbené učitelce hudební výchovy hodil chleba s máslem do piana, který ryčným rytmem budovatelských písní dokonale rozmašírovala, čímž dílo zkázy dokonala… „To máš za to, že nám nechceš hrát Beatles!" rebelovali jsme mlčky - psal se totiž rok 1968. Kromě kolektivní poznámky jsme museli kolektivně zaplatit odtažení, vyčištění, odbahnění…

P.S. No a tak se mi po tom všem nedivte, že když dnes cena másla letí nahoru, že říkám, dobře mu tak! Až mě uvidíte s máslem, tak jdu spáchat sebevraždu...