Noviny jsou stále ještě plné vzpomínek na zesnulou a národem milovanou Popelku resp. Libušku Šafránkovou. Píše se mi to těžce, ale… Musím, protože i já patřím k milionům mužů, kteří ji platonicky milovali.
Když jsem Libušku Šafránkovou poprvé uviděl v černobílé televizi co by Barunku, byla to láska na první pohled – hezká, něžná, milá. Co na tom, že byla o půl roku starší než já. Navíc mi připomínala jednu spolužačku za „základky“.
Od milované spolužačky jsem jednoho dne dostal svatební oznámení a o milované Libušce jsem se krátce na to dočetl v novinách, že si bere Josefa Abrháma – ranilo mě to, ale… Objektivně jsem uznal, že Abrhám je fešák. Sice starý, ale sympaťák. Ale… To mi nebránilo, abych život resp. kariéru L.Š. z povzdálí nesledoval.
A potom se to stalo. Bylo to několik let po tzv. listopadové revoluci. Mnou celoživotně obdivovaná Libuška Šafránková měla mít besedu v nedalekém Slaném a já, co by novinářský elév dnes již neexistujícího Kladenského expresu, jsem byl vyslán, abych s ní udělal rozhovor, ale…
Po vlně nadšení, přišla vlna trémy a celoživotní nesmělosti. Odpovědně jsem se na rozhovor připravil – nastudoval jsem si její osobní i profesní životopis a v den D vyrazil do Slaného. Cestou na místo činu jsem se stavěl v květinářství pro pugét, ale…
Na dveřích jsem se dočetl, že beseda s Libuškou Šafránkovou byla z technických důvodů zrušena. Co následovalo? Pugét letěl do odpadkového koše a já do hospody, kde jsem hořce zapil promarněnou příležitost, ale… Vzpomínky zůstanou.
P.S. Před několika lety se mi kamarád pochlubil, že rekonstruovali dům, ve kterém Libuška žije a popisoval mi setkání s ní – záviděl jsem mu. Kdybych to věděl dřív, šel bych jim pomoct i zadarmo.
