Jakkoliv jsou informace o škodách způsobených tornádem na jižní Moravě tragické, jsou nutné a potřebné, ale… Už dávno je nesleduji. Proč? Zažil jsem Troubky a to mi stačilo! „Obdivuji“ kolegy novináře, že na to mají žaludek, ale…
Původně se mi o tomto tragickém tématu nechtělo vůbec psát, ale… Když jsem v televizi zaslechl zprávu o tom, že na štáb České televize agresivně vyběhl frustrovaný obyvatel jedné z postižených jihomoravských vesnic, řekl jsem si: „A čemu se divíte?“
Osmého července 1997 bylo na Kladně hezké počasí – to datum nikdy nezapomenu. Seděl jsem tehdy v redakci tehdejších Kladenských novin (nyní Kladenský deník) a doslova a do písmene jsem se potil nad článkem, který jsem musel rychle dokončit, protože uzávěrka se blížila.
Přes pracovní povinnosti mi ale neunikly rozhlasové zprávy o povodních na Moravě. A vzpomněl jsem si na známé, kteří tou dobou byli na dovolené u svých rodičů v Troubkách – v té chvíli jsem ještě nevěděl, že právě Troubky to odnesly nejvíc. Komunikace tehdy byla složitější, protože mobily ještě nebyly.
Za pár dní jsme se ale setkali a já se vše o povodních dozvěděl od přímého účastníka, kterého i s manželkou a malou dcerkou museli evakuovat vrtulníkem. Přišli tenkrát o všechno. Ještě si vzpomínám, že jsme jim dali nějaké oblečení pro jejich holčičku, která byla ve stejném věku, jako ta naše a také pár hraček, aby byla veselejší.
A okamžitě jsme spřádali plán pomoci. Také tenkrát byla mezi občany Česka velká solidarita. Naplnit Tranzita potřebnými věcmi od toaletního papíru, přes balenou vod až po nářadí a plynové vařiče byla otázka jednoho dne a mohli jsme vyrazit.
Byl jsem tenkrát ještě poměrně nezkušený novinář, a i ve mně tehdy byl kus investigativce, ale… Když jsme zastavili na návrší nad Troubkami a viděl jsem tu spoušť, vzpomněl jsem si na slova pánů Šimka + Grossmanna, resp. na jejich přirovnání, jak vypadaly Drážďany na konci druhé světové války. Apokalypsa je slabé slovo.
Projížděli jsme opuštěnými ulicemi, kde už nebylo co zachraňovat – viděl jsem na první pohled zachovalá nároží rodinných domů, ale… Když jsme je míjeli z druhé strany, viděli jsme jim do obýváků, protože druhá nároží jim v mnoha případech chyběla…
Držel jsem fotoaparát na klíně, ale nebyl jsem schopný z nějakého etického důvodu udělat, byť jediný obrázek. Selhal jsem? Z profesního hlediska asi ano, ale… Když jsem se před měsícem díval na televizní reportáže z vesnic postižených tornádem a viděl jsem v akci o dvě generace mladší kolegy, nezáviděl jsem jim jejich akčnost. Ale…
Právě proto se nedivím frustrovaným lidem, kteří v mnoha případech přišli o majetky, o střechy nad hlavou nebo dokonce o své blízké, že jim rupnou nervy z donekonečna opakovaných otázek typu: Jak se cítíte a co budete dělat?
P.S. Po mém návratu do redakce, se na mě kolegové vrhli s otázkami a šéfredaktorka naléhala, abych co nejrychleji nechal vyvolat filmy, ale… Když jsem jim vyprávěl o tom, co jsem viděl, že jsem místo focení oblékl montérky a pomáhal celý víkend s odklízením ruin, tak mě pochopila.
Nejvíc je dostalo, když jsem jim vyprávěl obědovou epizodu. Stravování bylo pro všechny zajištěno v jídelně nějakého zemědělského podniku. Nechtěl jsem jít na oběd s tím, že mám svoje jídlo, ale… Přemluvili mě a tak jsem si stoupl do fronty – ještě dneska si vzpomínám, že k obědu tenkrát bylo vepřoknedlozelo, ale… Bez masa, protože to dostaly jenom děti. Nikdo ani necekl. A i teď jsem z toho naměko.
